6-9: Vivusy

Kdo zastane v poblilvírském družstvu funkci asistenta trenéra? Je správné, když Australus Grape střílí po nejslabších kusech stáda? Kdo je idiot, kretén, hovado a pitomec? Umí Zachariáš Smil komentovat kopanou? Co je schopná udělat Brunhilda Mlejnová, aby mohla jít s Garrym na mikulášský večírek? A koho pozve Garry místo ní? Co se stane, když Hormona přičichne ke kolínské černých serifů? A jak dopadnou chudáci krokodýli?

Kapitola devátá:

Vivusy

Příprava na vrchol podzimu

Většinu Garryho myšlenek i činů v příštích týdnech ovládal blížící se zápas Poblilvíru se Zmizeluzlem, který byl naplánován na první prosincovou sobotu. Listopadové kolo se poblilvírskému týmu příliš nevyvedlo, protože pouze remízoval s Brzybolem v poměru 2:2, přičemž oba inkasované góly by většina nezávislých pozorovatelů spíše posoudila jako chybu brankáře. Garry každopádně nezávislý pozorovatel nebyl, takže Vonovi přičítal vinu zcela stoprocentně. I přes toto zaváhání zůstala pozice Garryho týmu v tabulce slušná. Se čtyřmi body vedl tabulku o skóre před Brzybolem. Zmizeluzel měl tři body, protože si v druhém kole poradil s Peklospárem v poměru 3:1.

Protože i v konfrontaci s Brzybolem bylo patrné, že se ze hry poblilvírského týmu začala vytrácet přesnost a tvořivost, vzpomněl si Garry na jediného člověka na hradě, který měl s hrou za kolejní mužstvo zkušenosti, byť už sám nastupovat nemohl.

„Ahoj Dane,“ přepadl ho u snídaně. „Nechtěl by sis přivydělat jako asistent trenéra?“

„Myslíš ve fotbale?“

„Ne, zakládáme hokejové mužstvo,“ odsekl Garry. „Jasně, že ve fotbale!“

„Kolik platíš?“ zajímal se Dan Koumes.

„Je to amatérská liga, takže si musíš vystačit s hřejivým pocitem z dobře vykonané práce.“

„Tak proč ses ptal, jestli si nechci přivydělat?“ zamračil se Dan.

„Asistenta učitele děláš taky zadarmo, takže…“

„Co bych měl na starosti?“ vyptával se Dan.

„Kondiční trénink, posilovnu, běh, přihrávky, obranu a útok,“ vypočítal Garry.

„Takže všechno?“

Garry rozhodně zavrtěl hlavou. „Křičení při zápasech bych obstaral sám. A trénování brankářů taky, protože trápit se s Vonem, to bych nepřál ani klukovi, který se tahá s mojí snoubenkou.“

„Jako snoubenkou?“ vyskočil zaskočeně Dan Koumes.

Garry ho poplácal po ramenou. „Aspoň si máte dneska večer o čem povídat.“

…

Poslední týden před zápasem se Zmizeluzlem trénovali každý den. Hra týmu se podstatně zlepšila a dokonce i Garry, přestože byl při trénincích stále nabručený, začínal věřit, že by mohli Zmizeluzel porazit. Jediným problémem tak zůstávala komunikace mezi hráči a realizačním týmem, protože Garry nemluvil s Danem, Dan nemluvil s Támhletou a Támhleta nemluvila s Garrym. Von pro jistotu nemluvil s Danem ani s Támhletou, takže ani Cookie nemluvila s Danem ani s Támhletou a nakonec ani s Garrym. Brunhilda, Rubína a Demenza proto nemluvily s Cookie. Většinu vzkazů a pokynů uvnitř týmu tak vyřizovali Kamil Křivý, Kenny Křivý a Jiří Plíšek.

Jediný, kdo si přes patrné zlepšení v trénincích stále nevěřil, byl Von. Jeho nervozita se stupňovala a na páteční trénink, poslední před zápasem, přišel celý bledý a rozklepaný.

Když jeho spoluhráči nabíhali ve dvojicích na bránu, pustil z dvaceti střel devatenáct gólů, a to jen proto, že Cookie jednou z jasné šance před prázdnou svatyní odkopla míč do zámezí. Támhletu to tak rozčílilo, že proti němu začala běhat sama, dokud Von ‚nechytí aspoň jednu podělanou střelu‘. Poté, co nešťastný a rozzuřený Von vylovil ze sítě osmý míč od své sestry v řadě, vztekle ho hodil do obličeje přihlížející Demenze Rovnicové.

„Promiň!“ zakryl si vyděšeně ústa, když si uvědomil, co udělal. „Jen jsem…“

„Idiot?“ dořekla za něj rozlíceně Támhleta. „Kretén? Hovado? Pitomec?“

„A dost!“ zastavil ji Garry. „Já jsem tady trenér! Jenom já tady můžu nadávat!“

Když k nim naštvaně přiběhl, Támhleta se rozhlédla všude kolem, jako by ho vůbec neviděla, ostentativně překročila skučící Demenzu Rovnicovou a odkráčela pryč.

„Jsi kretén, hovado a pitomec, Vone,“ obrátil se Garry na svého nejlepšího kamaráda. „Že jsi idiot, ti říkat nebudu, protože pro idioty má tvoje sestra slabost!“

„To asi má, když si jednoho bere,“ prohodil potichu Dan Koumes, který mezitím sbíral míče za brankou.

Garry popadl lehce zakrvavený míč, ležící vedle Demenzy, a napálil ho do Dana Koumese. Ten mu to oplatil dvěma balóny, které právě držel v rukou, a strhla se hromadná bitka. Dan povalil Garryho na Demenzu, takže se na něj rozzuřeně vrhly Brunhilda, Rubína a Cookie. Von váhal, na kterou stranu se přidat, až se nakonec vrhl do houfu a rozdával rány na všechny strany. O chvíli později totéž učinili i bratři Křiví, ve snaze rozlícenou skrumáž trochu uklidnit. Jiří Plíšek se proto raději rozběhl do hradu pro pomoc.

Naneštěstí pro všechny narazil na hlavním nádvoří na tu nejméně vítanou.

„V tom má určitě prsty Poker,“ zavrčel profesor Grape, když si vyslechl Jiříkovo přerývané vyprávění. „Jdeme.“

Hormona s Brownie ho neochotně následovaly na hřiště. Když všichni volným tempem doběhli na místo, rvačka už se pomalu chýlila ke konci, protože účastníkům začaly docházet síly. Garry byl pověšený Danovi na zádech a škrtil ho, Von poskakoval kolem nich a do obou bušil pěstmi. Brunhilda byla zakousnutá do Danovy nohy, Cookie se snažila odtáhnout Vona z místa činu a Rubína se pokoušela o totéž s Demenzou, která se mezitím vzpamatovala a teď zuřivě kopala do Vonových kotníků. Skupinka dalších hráčů nadšeně fandila a povzbuzovala.

Australus Grape zakřičel: „Jménem zákona!“, ale na rváče to nemělo žádný účinek. Po pár vteřinách tedy vytáhl svůj malý revolver a vypálil do vzduchu varovný výstřel.

„Další rána půjde do nejslabšího z vás,“ ucedil, když všichni ztichli a přimrzli na místě.

„To není fér!“ bránil se automaticky Garry. „Jste na mě zasedlý!“

„Zmlkněte, Pokere,“ zamračil se profesor Grape.

„Jste tady jen proto, abyste nás zničil!“ vztekal se Garry. „Jde vám o to, oslabit náš tým, aby Zmizeluzel zítra zvítězil!“

„To zvládáte docela dobře sami, koukám,“ prohlédl si Grape skupinku skučících poblilvírských hráčů.

„Přiběhl jste sem celý natěšený, že nám budete moct rozdat školní tresty,“ bručel Garry. „Na trénink Brzybolu byste určitě takhle nepospíchal.“

„Opravdu by bylo lepší, kdybys zmlknul, Garry,“ snažila se Hormona, ale bez úspěchu.

Garry vztekle nakopl jeden z míčů. „Můžu si říkat, co chci a komu chci! A vůbec, já za to nemůžu, to celé je vina…“

„Drž klapačku, Garry, nebo si mě nepřej!“ vyštěkla na něj Brownie.

Garry konečně ztichnul a jen nevraživě pozoroval celou učitelskou trojici.

„Děkuji, slečno Levandulová,“ hlesl unaveně Grape a krátce pohlédl na ni i na Hormonu. „A já už s těmi idioty, kretény, hovady a pitomci nebudu ztrácet čas. Odečtěte jim body, rozdejte tresty a uvidíme se na večeři. Já musím jít,“ mávl grepovým pláštěm a odkráčel zpátky do hradu.

Brownie si pátravě prohlédla celý hlouček. „Tak to máme… mínus padesát bodů za každého, kdo se pral. A dvacet za každého, kdo okouněl a tleskal. A za Garryho sto, protože si začal.“

„Dan si začal!“ protestoval Garry. „Řekl, že jsem idiot!“

„Ne, řekl jsem, že Támhleta si tě bere, protože má slabost pro idioty,“ sykl Dan.

„Proto chodí s tebou!“ zahrozil mu Garry pěstí. „Nebo chodila, jestli jste se už konečně rozešli. Dva týdny spolu nemluvíte!“

Dan Koumes se výhružně postavil proti němu a promnul si klouby na rukou. „Nepotřebujeme si povídat, abychom spolu chodili.“

„Necháme je, ať se pozabíjejí?“ navrhla Hormona. „Bůh si je přebere.“

„Ne, všichni se teď seberou a půjdou zametat listí,“ ukázala Brownie směrem ke skleníkům. „A jestli někde uvidím ještě jednu pěstičku nebo vyceněný zub, dostanete trest navíc,“ podívala se přísně na Garryho s Danem.

Poblilvírští fotbalisté se otráveně šourali ke kůlně profesorky Proutkové, aby si tam vyzvedli hrábě a jiné potřebné náčiní.

„Já mám taky nějakou práci,“ mrkla Brownie na hodinky. „Dohlédneš tady na ně? Uvidíme se na večeři.“

„Nesnáším tě,“ frkla Hormona.

„Co bude k večeři?“

Hormona si povzdechla. „Asi nic, když tady musím hlídat tu bandu idiotů, kreténů, hovad a pitomců.“

„A Grape bude jíst s námi?“ zamračila se Brownie.

„Profesor Grape,“ opravila ji Hormona s úšklebkem. „A spíš to bude tak, že ty budeš jíst s námi. Nechceš si to sníst u sebe? Dám ti porci stranou.“

„Přece nebudu jíst sama,“ opáčila Brownie.

„Určitě by se našel někdo, kdo s tebou rád povečeří.“

„To by se asi našel,“ odtušila Brownie, „ale jestli mě má rád, tak si taky rád počká, až se najím.“

Vrchol podzimu

„Jsem idiot, kretén, hovado a pitomec,“ zoufal si Von ráno před zápasem nad talířem šunkové pěny s houskou.

„Nejsi,“ poplácal ho Garry po zádech. „Jenom máš problémy s psychikou.“

„Chceš říct, že jsem navíc ještě blázen?“ zamračil se Von. „Jestli prohrajeme, tak z týmu odstoupím. A na to, že prohrajeme, si můžeš klidně vsadit.“

„To jsem taky udělal,“ uklidnil ho Garry. „Jestli vyhrajeme, tak budu muset celou jarní půlku sezóny platit provoz týmu ze svého. Na druhou stranu, jestli odstoupíš, vzal bych místo tebe Kosmase Děkana a…“

„Toho nafoukaného blbečka?“ otřásl se Von. „To bych snad začal fandit Brzybolu.“

„Brzybol letos nehraje vůbec špatně, bude to náš největší konkurent v boji o titul,“ zamyslela se Támhleta.

„Brzybol?“ zakuckal se Von. „Vážně si myslíš, že by Brzybol mohl vyhrát ligu?“

„Zmizeluzel má nejlepší roky za sebou a peklospárské fotbal nikdy zvlášť nezajímal,“ vykládala Támhleta.

„Od kdy se mnou vlastně mluvíš?“ divil se Garry.

„Dneska to ale vypadá na pěkné počasí. Hřiště je suché a tvrdé, to Zmizeluzlu nebude vyhovovat. Nemají žádné technické nebo rychlé typy, potřebovali by rozbahněné hřiště, kde by mohli betonovat.“

„Od kdy se mnou mluvíš?“ dotíral Garry.

Támhleté se lehce začervenaly tváře. „Od té doby, co ses kvůli mně popral.“

„Kdybych věděl, že stačí dát Koumesovi pěstí, tak to udělám už ve vlaku,“ zamračil se Garry.

Támhleta se usmála. „Mimochodem, mám dobré zprávy. Zmizeluzelští měli včera na tréninku taky menší potyčku. Vajco, útočník, to schytal tretrou do hlavy a leží na ošetřovně. Postavili místo něj Trapera. Je z druháku a je to idiot.“

„Vážně?“ zpozorněl Von. „Tak si s ním hlavně nezačni.“

„Do toho, s kým chodím a co s ním dělám, ti vůbec nic není, Vonánku,“ loupla Támhleta očima po svém bratrovi.

„Ale je!“ obořil se na ni Von. „Myslíš, že chci, aby se říkalo, že moje sestra je…“

„Je co?“ okřikla ho Támhleta.

„Vůbec nic takového se o Támhleté nevykládá,“ mírnil napětí Garry. „Že je Támhleta děvka, jsem slyšel akorát od Kamila, Evžena a… nějakých dalších šašků z Brzybolu, jejichž názor nikoho nezajímá. A pak jsi to taky jednou řekl ty, Vone, ale na to už se přece dávno zapomnělo.“

„Moc tomu nepomáháš!“ zavrčela na něj Támhleta, zatímco jedním okem sledovala supícího Vona.

„Nedáte si něco k pití?“ zeptal se raději Garry. „Čaj? Nebo snad kakao? Tady máš, Vone, dej si čaj, do něj něco na uklidnění a všechno bude v pořádku!“

„Co jsi mu tam nalil?“ vyzvídala Támhleta.

„Nic,“ schoval Garry rychle lahvičku pod stůl.

„Nepij to, Vone!“ vykřikla Támhleta. „Nevíš, co to je! Vždyť to chytilo barvu do modra!“

„Do modra?“ podivil se Von. „To je… ty jsi mi…“

Garry se jen usmál a Von poprvé v životě vypil nápoj ze školní jídelny na jeden lok.

…

Ozval se gong a všichni hráči přistoupili k admirálce Hookové, která čekala s mincí a míčem ve středovém kruhu.

„Kapitáni, potřeste si rukama,“ zavelela a Garry sledoval, jak si Támhleta potřásá rukou s Urukhajtem, novým zmizeluzelským kapitánem. Ten jí ruku málem rozdrtil a Garry odezřel z jejích rtů, jak mu říká, že je idiot.

Když los určil strany, rozeběhli se po hřišti. Garry s Támhletou zůstali uprostřed, protože je čekala úvodní rozehrávka. Jak zaznělo písknutí, Garry přihrál Támhleté a sám vběhl mezi zmizeluzelský obranný val.

„Všichni jsme asi, když to řeknu slušně, překvapeni, jaký tým letos sestavil Garry Poker, samozvaný hrající trenér poblilvírského týmu. Ještě nikdy nebylo v žádném týmu zastoupeno tolik hráčů menších než 170 centimetrů,“ mudroval do mikrofonu Zachariáš Smil, který byl bůhvíproč pověřen komentováním zápasu. „Když se tak koukám podrobněji, asi to budou nějaké holky. To stojí za zamyšlení: Podle jakých kritérií vybírá slavný Garry Poker své spoluhráče… nebo spíš spoluhráčky? Opravdu podle výkonů, které předvádějí na hřišti? Nebo rozhodují jiné kvality? A co to nevidím? To je neuvěřitelné, ale zatímco si tady představujeme soupisku Poblilvíru, Zmizeluzel se dostal do první šance. Urukhajt prokličkoval přes celé hřiště, vystřelil k levé tyči a – tomu nebudete věřit – Von Vlezlej jeho pokus vykryl fantastickým zákrokem.“

Přes veškeré komplikované úvahy a zpochybňování ze strany Zachariáše Smila nebylo brzy o vítězi zápasu pochyb. Po půl hodině hry vedl Poblilvír 3:0, když se trefili Garry, Támhleta a Kamil.

„Samozřejmě vidíme, že Kenny Křivý svými schopnostmi za svým bratrem výrazně zaostává. Zdaleka nemá takovou rychlost, průbojnost a tah na branku. Je také daleko slabší v osobních soubojích, jak můžete vidět právě teď, kdy ho rozhodil slabý úder kopačkou do břicha. Musím říct, že ta červená karta pro Zabitého, kterou admirálka Hooková vytahuje, mi přijde opravdu hodně přísná,“ vykládal Smil, zatímco Kennyho odnášeli z hřiště na nosítkách.

Zmizeluzel se dostal do tlaku teprve v závěru poločasu, kdy rozehrával několik zajímavých standardních situací v blízkosti vápna. Střelu Trapera z volného přímého kopu vytěsnil Von konečky prstů na břevno. Dav poblilvírských diváků ocenil jeho zákrok chorálem Vlezlej je náš král.

„Uvidíme, jestli si Zmizeluzel, nejlepší tým posledních deseti let, vzpomene na lepší časy a pokusí se s výsledkem dnešního utkání ještě něco udělat. Proti poblilvírskému dívčímu týmu to rozhodně není nemožné,“ drmolil Zachariáš do mikrofonu na začátku druhé půle, zatímco tabule ukazovala jednoznačné skóre 4:0. „A je to tady, Urukhajt proniká do vápna a bude přihrávat… ne, bude střílet… tak nebude! Vypadá to, že byl podražen. Nějaká dívka v dresu se jmenovkou Vlezlá mu podkopla nohy. Ale to přece není Támhleta? Teď se přiznám, že jsem mírně zmaten. A zmatena je asi i rozhodčí, protože si s onou blonďatou dívkou něco vyříkává. Veškerý odpor je ale marný, dostává červenou kartu a bude se kopat penalta. Kdo ze zmizeluzelských si bude chtít vylepšit svůj gólový účet proti Vonu Vlezlýmu?“

Zachariáš Smil mluvil ještě dvě minuty o tom, kolik střel už Von za svou kariéru pustil, takže si ani nevšiml, že penalta proběhla a Von ji robinsonádou vyrazil.  Po zbytek zápasu už jen pořád dokola vykládal, jak nevyvážený a slabý tým Garry sestavil. Když ho konečně umlčel závěrečný hvizd, skóre zápasu bylo 5:0 pro Poblilvír.

Hráči modré koleje s kříži ve znaku se rozeběhli ke svému brankáři, akorát Támhleta běžela opačným směrem.

„Kam letíš?“ křikl na ni Garry, ale už jen pozoroval, jak Támhleta nabírá rychlost a sprintuje ke komentátorskému stanovišti, kde nadskočila a vší silou kopla Zachariáše Smila mezi nohy. Zachariáš se zřítil na zem a mdle sebou škubal.

„Konečně!“ rozkřikla se profesorka McDonaldová. „Konečně ho někdo umlčel! Vůbec mě k němu nechtěli pustit! Třicet bodů pro Poblilvír!“

V opojení z vítězství nad Zmizeluzlem, jehož význam by se dal v hlavách poblilvírských sportovců srovnat snad jen s vítězstvím nad Vy-tušíte-kým, byly veškeré spory, hádky a nevraživost rázem zapomenuty. Poblilvírský tým odcházel svorně ze stadionu a mával svým příznivcům.

„Neměl jsi to dělat, je to proti pravidlům,“ zamračila se na Garryho Támhleta, když opouštěli šatny a mířili do hradu.

„Nikdo na to nepřijde,“ odbyl ji Garry. „Není potřeba dělat aféru z trochy blech. Ty sis všimla, jak se při zápase furt škrábali?“

„O čem to mluvíš?“ vyhrkla Támhleta.

„O ničem,“ zamumlal Garry. „Ale nechoď do zmizeluzelské šatny, ani kdyby tam bylo jedenáct idiotů najednou, jsou tam blechy.“

„Mluvila jsem o tom, co jsi nalil Vonovi ráno do pití,“ odsekla uraženě.

„Myslíš virus štěstí od Kvikuana?“ zasmál se Garry. „Přece nebudu testovat neznámé substance na sobě.“

Dozvuky vrcholu podzimu

Večer se konala v poblilvírské společenské místnosti oslava. Garry se zdržel po večeři v jídelně, kde ho zastavila Nora, aby s ním probrala všechny detaily zápasu. Do společenské místnosti tak dorazil ve chvíli, kdy zábava již byla v plném proudu. Jeho příchod zvedl novou vlnu oslavných výkřiků, potlesku a přípitků. Garry uznale pokýval hlavou, když si všiml, že Jiří Plíšek odněkud přitáhl dva sudy polenského piva. Vysmýkl se Kamilu Křivému, který si ho chtěl vyfotografovat, podařilo se mu i ubránit nájezdu Brunhildy Mlejnové, která mu velice nevybíravě naznačovala, koho by měl pozvat na Kvikuanův mikulášský večírek.

Rozhlédl se, aby našel Vona, takže nedával pozor a narazil ramenem přímo do Támhleté a rozlil jí pivo.

„Super!“ vyštěkla. „Jak teď vypadám?“

„Jako miss mokré tričko,“ usmál se Garry. „Což je samozřejmě kompliment.“

„Ty jsi fakt idiot,“ povzdechla si Támhleta.

„To je doufám taky kompliment,“ zazubil se Garry ještě víc. „Neviděla jsi Vona?“

Támhleta znechuceně mávla směrem ke křeslu v rohu. „Viděla jsem víc, než bych chtěla. A mně bude něco vyčítat!“ postěžovala si a zmizela.

Garry se opatrně podíval do míst, která mu ukázala Támhleta. Von s Cookie Levandulovou se tam navzájem proplétali víc, než by bylo na veřejnosti zdrávo, takže bylo jen těžko možné určit, která končetina komu patří, byť určitým vodítkem byly pihy a zrzavé chlupy.

„Skoro to vypadá, jako by jí chtěl kus ukousnout a rozžvýkat, co?“ zjevila se za jeho ramenem Hormona. „Asi budu zvracet. Mimochodem, skvělý zápas. Vyhrála jsem díky vám sázku.“

„S kým a o co?“ zajímal se Garry.

„Už jsi četl dnešní Betl?“ prohodila Hormona a zabavila procházejícímu prvákovi tác s kelímky polenského ležáku s tím, že mu ještě není osmnáct. „Odečítám Poblilvíru třicet bodů!“ houkla za ním. „Za každého nezletilého, co pije,“ dodala ještě, když se za ní vyděšeně otočilo několik hlav.

„Co tady vlastně děláš?“ zeptal se Garry.

„Mám za úkol kontrolovat pořádek a klid,“ řekla Hormona. „Ale vypadá to, že je všechno, jak má být. Aspoň proti loňsku nevidím žádný rozdíl.“

„Není tady Brownie, Palma a Pasta,“ hlesl smutně Garry.

„Je tady Brunhilda Mlejnová, Rubína Vroubková a Demenza Rovnicová. A samozřejmě Cookie,“ sledovala Hormona znechuceně, ale zároveň fascinovaně výjev v rohu místnosti.

„Proč se tam díváš?“ zamával jí Garry rukou před očima.

„Promiň,“ vzpamatovala se Hormona, ale Vona s Cookie sledovat nepřestala. „Nemyslíš, že by si Von zasloužil někoho lepšího?“

„Nemyslím, že by si Von vůbec někoho zasloužil,“ ušklíbl se Garry. „Navíc se k sobě zjevně hodí,“ dodal, když Cookie začala na Vona něco nevybíravě křičet a lomcovat s ním.

„Asi máš pravdu,“ přikývla Hormona. „Jen se bude muset naučit dělat palačinky. Hm, teda… vlastně ani nemusí.“

Garry jí zacloumal za rameno. „A přestaň na ně už konečně zírat, nebo si budu myslet, že se ti Von líbí!“

Vivus sexuáuní pvitafuivosti

Suverénní vítězství nad Zmizeluzlem zvedlo Vonovi náladu a sebevědomí a od té doby téměř neustálá přítomnost Cookie Levandulové po jeho boku zvedla i další věci. Od závěrečného hvizdu zápasu se Zmizeluzlem zjevně považovala každou chvíli, kdy Vona nelíbala, za promarněnou, a takhle při zemi se držela jen v okamžicích, kdy u toho byl i někdo další. V neděli odpoledne pojal Garry podezření, že ho Cookie začíná považovat za nábytek a ztrácí před ním zbytky zábran. A protože veškeré pokusy navázat s Vonem rozhovor se ukázaly naprosto marné, odhodlal se k zoufalému činu. Popadl Rozdávání a míchání pro pokročilé a vyrazil ven.

„Co tady děláš?“ Hormona si několikrát nevěřícně promnula oči, když vstoupil do knihovny.

„Myslel jsem, že tě tady najdu,“ přisedl si k ní Garry. „Navíc pořád nevím, kde bydlíš.“

„Ticho, tady jste v knihovně!“

Hormona popadla tužku a jeden z prázdných papírů, které měla rozložené před sebou. Něco na něj rychle napsala a podala papír Garrymu.

V podkroví Zlatého domku jsou hostinské pokoje. Bydlím s Brownie v pokoji H13, přečetl si Garry.

Hormona mu papír vytrhla a připsala další větu: Co tě vede k návštěvě knihovny?

Garry si půjčil její tužku a zuřivě naškrábal: Von a Cookie. A co tebe?

„Nečmárejte tak zuřivě, poškrábete stůl!“

Brownie a C, díval se nechápavě na odpověď.

Kdo je C?, vyzvídal okamžitě Garry.

Nikdo!

Mně to můžeš prozradit :)

Hormona se zamračila, ale nakonec napsala jméno na papír.

„Moc vtipné,“ vyštěkl na ni Garry. „Nikoho blbějšího sis nemohla vymyslet?“

„Nemohla, když Von je s Cookie.“

„A ven!“ ukázala jim knihovnice dveře.

„My se tady učíme,“ zamával na ni Garry učebnicí Brutaliuse Líbáka.

„Co to má znamenat?“ rozhorlila se knihovnice, až se jí roztřásly brady. „Ta kniha je počmáraná! Do knih se psát nesmí! Budeš muset koupit novou!“

„Ta kniha je moje,“ bránil se Garry.

„Kdo to kdy viděl, nosit si do knihovny vlastní knihy!“ vstala rozzuřeně správcová knihovny a rozkolébala se směrem k nim. „Do jídelny si taky nenosíte vlastní jídlo!“

„Kvůli tobě mě vyhodili z knihovny!“ obořila se na něj Hormona, když za sebou spěšně zavřeli dveře.

„Než přijdeme příště, tak na to zapomene,“ mávl rukou Garry.

„Než ty přijdeš příště, tak na to zapomene,“ opravila ho Hormona. „Mimochodem, měl by sis dávat pozor.“

„Ta učebnice není nebezpečná,“ uklidňoval ji Garry. „Nehodlám ji vrátit. Naučil jsem se od hraběte dvojí barvy víc, než od Grapea za čtyři roky!“

„Nemluvím o té knize, když se budeš učit, tak jen dobře,“ frkla Hormona a strhla ho stranou, aby se vyhnuli skupince rozjívených děvčat prvního ročníku. „Mluvím o tomhle!“

„Cože?“ nechápal Garry.

„Než jsem sem dorazila, potkala jsem na dívčích záchodech asi tucet holek, včetně Brunhildy Mlejnové. Bavily se tím, že vymýšlely, co ti podstrčit, abys je s sebou vzal na ten Kvikuanův mikulášský večírek.“

„Nezarazilas je, že ne?“ vyplašil se Garry.

„Ber to vážně, Garry!“ praštila ho Hormona učebnicí do hlavy. „Copak… chceš snad, aby tě omámila patnáctiletá holka?“

„Už chápu, co chceš říct,“ usmál se Garry. „Chceš říct, že ten chloroform poslala Trumpálovi Brunhilda Mlejnová? Myslel jsem, že se jí líbím já!“

Učebnice si opět našla místo na Garryho čele. „Poslouchej, Kvikuan se chystá udělat na zítřejší hodině strašnou hloupost! Slib mi, že někoho pozveš ještě dneska!“

„No jo,“ zabručel Garry.

…

„Abychom se uíp pvichystaui na buífící se mikuuáfskou nadíuku, pvipvavíme si dneska něco extva,“ přivítal je Kvikuan na pondělní hodině rozdávání a míchání pro pokročilé. „Pvotofe někteví z vás mofná jeftě nenafui pavtneva nebo pavtnevku na nafe maué mecheche. Aue to hádám není tvůj pvobuém, Gavvy, co?“ pochechtával se Kvikuan, zatímco Hormona se za ním nesouhlasně mračila.

„Vyrobíme si holku?“ vydechl Von.

„Asi jsi zapomněl, že už jednu holku máš,“ strčil do něj pod lavicí Garry. „A jestli ji někdy opustíš, zabije tě. A jestli ji neopustíš, dost možná tě zabije její sestra.“

„Vedue jak ta jedue,“ broukal spokojeně Kvikuan. „Vyvobíme si dneska pavfém fevných sevifů, jedno z nejúfinnějfích afvodisiak a…“

„Je to moudré, pane?“ skočila mu do řeči Hormona. „Pustit něco takového mezi bandu nadržených puberťáků?“

„Nemůfete soudit ostatní podue sebe, suefno,“ ušklíbl se Kvikuan. „Gavvy Pokev  a jeho kamavádi jsou uvfitě vozumní uidé.“

„Vážně bych toho Gavvyho Pokeva ráda poznala,“ procedila Hormona mezi zuby nasupeně.

Profesor Kvikuan zvedl na stůl sklenici s růžovou tekutinou, přikrytou malou smaltovanou pokličkou. „Kdo na sebe nanese i jen tvofifku, stane se pvo ostatní objektem neodolatelné touhy. Víká se, fe v kouínské fevných sevifů ucítí kafdý to, co ho nejvíc pvitahuje. Suefno Denfvová?“

„Co?“ poodstoupila Hormona opatrně od kádinky.

„Musíme to vyzkoufet. Pvivoňte si,“ řekl Kvikuan a odkryl pokličku. „Co cítíte?“

Hormona se neochotně přišourala k podezřelé olejové substanci. „Nic necítím,“ zamumlala.

„Povádně se nadechněte!“ vybídl ji Kvikuan. „Fup, fup!“

Hormona zvolna nasála trochu vůně. „Cítím… čerstvou trávu,…“

„Tu cítím taky, ale pochybuju, že z toho parfému,“ zašklebil se Garry.

„…nově otevřenou knížku a… hm… latex,“ zrudla Hormona.

„Tak to by stafiuo,“ zarazil ji Kvikuan. „Pustíme se do pváce! Postup máte na tabuui!“

…

Běžným hodinám rozdávání a míchání věnoval Garry podstatně méně pozornosti než těm výběrovým pro pokročilé, byť na jeho prospěchu se to nijak neprojevovalo, protože Kvikuan mu dával jedničky za vše, co Garry udělal nebo dokonce ani neudělal.

„Narazil jsem na zajímavou věc,“ pošeptal Garry Vonovi, když měli trénovat míchání balíčku karet levou rukou za zády, a poklepal prsty na učebnici Brutaliuse Líbáka.

„Neříkej, že jsi zase otvíral tu knihu!“ vyděsil se Von. „Garry, vzpamatuje se! Ještě řekni, že ses začal učit.“

„Jen by mu to prospělo. A tobě taky,“ strčila do nich zezadu Hormona, která už chvíli pozorovala, jak si povídají. „Neměli byste si náhodou něco procvičovat? Kde máte vůbec karty?“

„Neměla bys chodit po třídě a kontrolovat, jestli studenti pracují?“ zavrčel Von.

„To právě dělám,“ upozornila ho Hormona. „Koukejte začít,“ zatahala je oba za vlasy.

„Au!“ zasyčel Garry. „Nech toho, nebo řeknu Kvikuanovi, že mě šikanuješ!“

„Komu myslíš, že uvěří?“ Než to Hormona dořekla, byla jí jasná odpověď a zamračila se. Profesor Kvikuan ale naštěstí spokojeně pochrupoval za katedrou a dění ve třídě si ani trochu nevšímal.

„Navíc se bavíme k věci,“ pokračoval ještě Garry. „Objevil jsem něco zajímavého v učebnici rozdávání a míchání pro pokročilé,“ šeptal vzrušeně a nalistoval jednu z posledních stránek. „Tady! Hrabě dvojí barvy napsal: Proč nás ten zkurvený blbec učí takové hovadiny jako míchat podělané koktejly a nosit přiblblý smoking? Radši budu maturovat z obrany proti švindlování! Ha, co si o tom myslíte?“

„Že ten hrabě dvojí barvy bude asi inteligentní člověk, kterému není ukradené jeho vzdělání. Byť se nevyjadřuje zrovna nejslušněji,“ zamyslela se Hormona. „Což dost zužuje výběr podezřelých, zvlášť když jsem si téměř stoprocentně jistá, že já to nebyla.“ Ukázala jim svoji učebnici, která byla popsaná poznámkami stejně hustě, jako učebnice neznámého hraběte.

„A taky to musí být někdo, koho učil Kvikuan,“ snažil se Von.

„To nám naopak tolik nepomůže,“ schladila ho Hormona, „Kvikuan učil každého, kdo tady studoval od padesátých do osmdesátých let.“

„Takže by to mohl být klidně i Ten-jehož-jméno-neumíme-vyslovit?“ napadlo Vona.

Hormona pokrčila rameny. „Možná. Ale Garryho rodiče bych asi zrovna nepodezírala. A tvoje ostatně taky ne.“

„Moje matka byla Kvikuanova oblíbenkyně,“ řekl Garry. „Určitě by o něm něco takového nenapsala.“

„Oblíbenkyně?“ zamrkala Hormona. „Mně bylo podezřelé, že tě má Kvikuan rád skoro jako vlastního.“

Garry si odfrkl. „Kvikuana něco takového vůbec nezajímá! Jde mu jen o společenské postavení.“

„To máš asi pravdu,“ připustila Hormona. „Brownie se z něj snaží vylákat už měsíc recept na virus štěstí a pořád bez úspěchu. Postavení by mu nabídnout mohla, ale společenské asi ne. Což mi připomíná, nechceš ji pozvat na Kvikuanův večírek? Mělo by to tři zásadní výhody.“

„Mne napadá jen jedna.“

„Udělal bys jí radost, naštval bys Kvikuana a Támhleta by možná začala žárlit,“ vypočítala Hormona.

„Proč bych měl udělat Brownie radost? Letos balím Noru… teda, loni jsem balil Noru. Letos mě balí Brunhilda Mlejnová, což je mnohem lepší, protože se nemusím vůbec snažit,“ usmíval se Garry. „A taky nevím, proč bych chtěl naštvat Kvikuana? Je to jediný učitel, který mě má rád! A jestli Támhleta žárlí nebo ne, je mi taky úplně jedno! Nenechám se od ní citově vydírat! Stejně si mě v létě musí vzít, tak nechápu, proč chce, abych se ještě nějak snažil.“

„Uvědomuješ si, že Támhleta sedí v lavici za tebou?“ nadhodila Hormona, zatímco různé učebnice, sešity, pera a tužky si postupně našly cestu na Garryho zátylek.

„Nech toho!“ otočil se Garry, když mu Támhleta začala kopat do židle.

„Nechte toho oba,“ okřikla je Hormona, „nebo snad chcete společný školní trest?“ Výhružka zabrala, protože Támhleta se vrátila ke svému balíčku karet a Garry se vrátil ke svému nicnedělání.

„Tak s kým půjdeš?“ vyptávala se Hormona. „Nechceš pozvat Vona?“

„Už jsem někoho pozval,“ zalhal Garry. „To budete koukat.“

…

Jestliže v pondělí a úterý se recept na parfém černých serifů ještě jakžtakž udržel jako tajemství mezi frekventanty Kvikuanových hodin, ve středu už o něm věděla celá škola. Po škole tak brzy chodili studenti a studentky s lahvičkami, flakónky, krabičkami, krémy, mýdly a dalšími substancemi, kterými se více či méně úspěšně pokoušeli zvýšit svou atraktivitu. I přes snahu učitelského sboru všechny podezřelé předměty zabavit se v učebnách ani na chodbách nedalo o přestávkách téměř dýchat a všichni působili lehce omámeně.

Jak se návod ústně šířil od přímých účastníků Kvikuanovy hodiny k dalším a dalším zájemcům, docházelo také k informačním šumům, takže spousta studentů, kteří měli recept z třetí nebo čtvrté ruky, skončila na ošetřovně – ať už s vyrážkou, opuchlinami nebo otravou a vypumpovaným žaludkem (což byl případ těch, co nepochopili, že se jedná o parfém a nikoli o koktejl). Ke Garryho zklamání skončila na ošetřovně také Brunhilda Mlejnová, Rubína Vroubková a Demenza Rovnicová, takže zájem o jeho osobu vlivem celého neštěstí spíše poklesl.

„Tohle jsem zabavila na dnešní hodině s třeťáky,“ postěžovala si Brownie Hormoně, když se srazily dopoledne o přestávce na schodišti. Výmluvně potěžkala obrovskou tašku, propínající se pod vahou cinkajících lahviček.

„Já to rovnou vylívám do záchodu,“ řekla Hormona. „Chudáci krokodýli, snad jim to neublíží.“

„Já si to nechám,“ poplácala Brownie pobaveně tašku s logem Hello Kitty.

„Co s tím budeš dělat?“ zděsila se Hormona.

„Samozřejmě čistě pro vědecké účely,“ zašvitořila Brownie. Pak se naklonila Hormoně k uchu a něco jí pošeptala.

Hormona se ošila. „Jak můžeš bejt tak krutá? Copak nemáš kouska citu v těle?“

„Jen při sexu,“ zatvářila se Brownie nevinně. „Nemohla bys mi to odnést na pokoj? Mám teď trochu naspěch.“

„Zatímco já jsem zrovna přemýšlela, jestli se budu válet na gauči nebo si napustím vanu,“ zamračila se Hormona, ale tašku si vzala.

„Stejně tě to baví mi posluhovat, přiznej se,“ šťouchla ji Brownie.

„To teda nebaví!“ zavrčela Hormona.

„Co bude k večeři?“

„Nic, dneska musím míchat koktejuy,“ odsekla Hormona.

…

Na schodišti na protější straně hlavní budovy narazil Garry v mezipatře na opuštěné vzlykající stvoření.

„To není fér,“ fňuklo. „Nastříkala jsem ten parfém po celé třídě a stejně mě nikdo nemá rád. Už nechci žít!“

Garry mu opatrně vypáčil střep z ruky. „Musíš to použít na sebe, jsi blbá nebo co?!“

Hanka Hatebadová si schovala zbytek obličeje, který ještě nezakrývala ofina, do dlaní. „Jsem! Něco tak hezkého mi ještě nikdo neřekl!“

„Hm,“ polkl Garry. „Můžu ti říct i něco hezčího, jestli chceš. Třeba, že ti to sluší. Umím docela dobře lhát.“

„Něco takového si nezasloužím,“ smrkla Hanka Strouhanka. „Nechci, abys kvůli mně lhal. Pak bys přišel do pekla a já tam chci být sama a trápit se tam do konce věčnosti.“

„Nechtěla bys se mnou jít večer na Kvikuanův večírek?“ vypálil Garry bezmyšlenkovitě.

„Vážně bys chtěl jít někam se mnou?“ utřela si Hanka nos.

„Jen jako kamarádi, rozumíš,“ brzdil ji Garry. „Každý si může přivést hosta a… chci, aby Támhleta žárlila.“

„Támhleta je moje nejlepší kamarádka, to jí nemůžu udělat,“ zamračila se zase Hanka. „Teda, ona o tom neví, ale stejně… přece ji nemůžu podrazit!“

„To neřeš,“ chlácholil ji Garry, „aspoň pak budeš moct být moc smutná. A vezmi si na sebe něco, ať vypadáš jako holka.“