6-5: Grapeův tr(i)umf

Co dělá v Polné Hormona Dangerová, Brownie Levandulová, Dan Koumes, Cracko Malejfuj a Aneta Alzheimerová? Seznámí se Garryho nos s vosím hnízdem? Kdo číhá na školních pozemcích a na koho? Jak bude vypadat první hodina rozdávání a míchání bez Grapea? A jak bude vypadat první hodina obrany proti švindlování s Grapem? Kdo teď bydlí v pokoji číslo 113?

Kapitola pátá:

Grapeův tr(i)umf

Směr SŠKaH

Brownie naposledy přelétla pohledem Malejfuje v kožené masce, spoutaného řetězy, které byly zámkem připevněny k trubce.

„Pozdravuj v Praze!“

Vyrazila do vagónu a zastavila se u kaluže krve a jiných tekutin, které raději neidentifikovala. Co ji zaujalo víc, byl Garry, který se uprostřed té špíny pomalu probíral k životu.

„Nazdar, Garry,“ pomohla mu vstát. „Raději odsud rychle vypadneme, vlak se každou chvíli rozjede.“

Garry se belhal k východu a držel se za nos. „Počkej, jen si opláchnu aspoň obličej.“

„To bych být tebou nedělala,“ vmáčkla se mezi něj a záchodové dveře. „Umýt se můžeš na hradě.“

Garry neochotně a se skučením slezl z vagónu. Na posledním schodu uklouzl a skutálel se na štěrkové nástupiště.

„Jau!“ promnul si naražený kotník, ale neuvědomil si, že má pochroumané prsty u rukou. „“Ááá!“

„Vy chlapi nic nevydržíte,“ utrousila Brownie.

„To se ani nezeptáš, kdo mi to udělal?“

„Cracko Malejfuj,“ odpověděla. „Na, vezmi si tohle.“

„Co to je?“ podíval se Garry nedůvěřivě na malou kulatou krabičku.

„Toho a Onoho zázračná mast na zranění všeho druhu,“ usmála se Brownie.

„Jaké to je, pracovat pro Vlezlý dvojčata?“ zajímal se Garry raději o Brownin život, protože ten jeho právě vypadal dost bídně.

„Dobře platí, to se musí nechat,“ připustila Brownie. „Ale pro mě to byla jen taková letní brigáda. Teď se chci věnovat vzdělávání.“

Garry zauvažoval, co může Brownie myslet slovem vzdělávání, když v tom konečně vyrašilo něco, co mu klíčilo v hlavě od chvíle, kdy s Vonem a Hormonou nastoupili do vlaku.

„Co tady vlastně děláš?“ vyjekl. „Co tady dělá Hormona? Co tady dělá Malejfuj? Co tady dělá Dan? Co tady dělá Aneta?“

Brownie se uchichtla. „Ty nic nevíš? Ani Hormona ti nic neřekla?“

„Co by mi měla říct?“ rozčiloval se Garry.

„Všichni jsme se samozřejmě přihlásili na vysokou, protože… přece nepůjdu pracovat, ne?“ otřásla se. „Ale karbanická fakulta Univerzity Pardubice přišla o akreditaci většiny oborů. Hodně učitelů totiž uteklo a přidalo se k Ty-tušíš-komu,“ začala obšírně Brownie.

„To ale nevysvětluje, proč jste tady,“ skučel Garry, zatímco se belhali k Peklu.

„Zašla jsem proto v červenci za Trumpálem,“ pokračovala a poupravila si obsah horního dílu bikin. „Slovo dalo slovo…“

„To si dovedu představit,“ ušklíbl se Garry.

„Chceš zlomit ten nos na druhou stranu, hlupáčku?“ chytila ho za bradu. „Nemáš tušení, jak dopadl poslední hlupák, co mě provokoval!“ Jemně ho poplácala po tváři. „Ale ty jsi takový sladký truhlík, tobě bych nedokázala ublížit, hlupáčku.“

Garry si nebyl jist, jestli to je dobře nebo špatně, a jestli si to má vyložit jako urážku nebo lichotku. Výjimečně tedy usoudil, že nejlepší bude mlčet.

„Ani chlupáčkovi bych nic neudělala, to je takový rozkošný medvídek,“ rozněžnila se Brownie.

„Von říká, že s žádnou Levandulovou už nechce mít nic společného,“ považoval za nutné sdělit jí Garry.

„Ráda bych mu na oplátku vzkázala, že žádná Levandulová nechce mít nic společného s ním, ale můžu mluvit jen za sebe,“ pousmála se, zatímco po západním břehu Pekla pomalu mířili k jihu.

„Abych ti tedy vysvětlila, jak jsme se tu vzali,“ vrátila se k podstatnému. „Trumpál zavedl pro letošní rok téměř placená místa pomocných pedagogických sil.[1] Na každý povinný předmět takhle vzniklo jedno místo asistenta.“

„A co sis vybrala ty?“ zajímal se Garry.

Brownie pohodila vlasy. „Styl hry. Styl mi jde.“

„Doufám, že máš pořád ten převlek,“ zamyslel se Garry. „Jako McDonaldové ti to slušelo. Teda… normálně ti to sluší víc, samozřejmě,“ dodal, když viděl, jak se tváří.

„A co ostatní?“

Brownie se zamračila. „Co vím, Cracko se hlásil na obranu proti švindlování. Dan Koumes bude myslím u Šuty. Hormona by měla dělat asistentku v rozdávání a míchání, což… je dost zvláštní…“

„Co je na tom zvláštního?“

„Ty vážně nic nevíš, co?“ zahlaholila Brownie vesele. „A ona nejspíš taky ne.“

Přešli úzký betonový most na konci Pekla a plahočili se po neschůdném druhém břehu směrem ke škole. Garry si nikdy neuvědomil, jak je škola od nádraží daleko.

„Palma a Pasta jsou tady taky?“ vyzvídal ještě.

Zavrtěla hlavou. „Dvojčata… a dvojčata si rozumí nějak víc, než je zdrávo. To špatně dopadne, milostné vztahy na pracoviště nepatří. Proto jsem taky šla k McDonaldové.“

Garry zapřemýšlel, ke komu by šla, pokud by jí milostné vztahy na pracovišti nevadily. „Trumpál prý sháněl novou sekretářku,“ vzpomněl si.

„V tomhle dutém stromě je vosí hnízdo,“ ukázala. „Chce se s ním tvůj nos seznámit blíž?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou.

„Ne, paní,“ opravila ho. „Teda… nic jsem neřekla, hlupáčku, rozumíš!“

Garry nerozuměl a mlčel. Za chvíli už viděli světýlko Hybridovy hájovny.

„Nevím, jestli se dostaneme dovnitř,“ zauvažoval raději, když si vzpomněl na článek v Kartáři. „Bezpečnostní opatření jsou teď mnohem důkladnější. Plot kolem školy zvýšili o metr a půl. Nahoře je ostnatý drát pod napětím. U vchodu neustále hlídají bystrokartové a na celém pozemku jsou průmyslové kamery. Ale je pravda, že Irrita Hrdličková se dostala dovnitř za dvacet minut.“

„Irrita Hrdličková je neschopná slepice,“ odtušila Brownie a ukázala na dveře hájovny. „My půjdeme přes Hybrida.“

„Ahoj Hybride,“ pozdravili, když vstoupili do hájenky. „My jenom projdeme do školy, nevadí?“

„Jo, jasně,“ zamumlal Rumeus Hybrid, který seděl u stolu zády k nim a hrabal se v hromadě něčeho mazlavého.

„Jenom někoho zabijeme a hned se vrátíme,“ zaťukal mu Garry na rameno.

„No jo,“ odstrčil mu Hybrid ruku.

„Jsme Smrtikibicové. Kde bydlí Garry Poker?“

„Černý domek, pokoj 213,“ zabručel negramotný obr a ani se na ně neotočil.

Vida, vida, vida

„Vida, vida, vida,“ vyskočil před ně Australus Grape, který se schovával za experimentálními dýněmi, když prošli na pozemky.

„Veni, vidi, vici,“ odpověděl mu Garry.

„Vy běžte za profesorkou McDonaldovou, slečno Levandulová, už se po vás sháněla,“ zbavil se nejprve Grape nepohodlného svědka.

„To jí ani neodečtete žádné body?“ vztekal se Garry.

„Jste retardovaný,“ hlesl Grape. „A nezkoušejte na to odpovědět, to nebyla řečnická otázka, to bylo řečnické konstatování. Slečna Levandulová přece… jak to říct… přešla na druhý břeh, nebo to nevíte?“

„Je z ní teď lesbička?“ zamrkal překvapeně Garry.

Australus Grape počítal do tisíce, aby se uklidnil, takže rozhovor se na pár minut přerušil. „Já mám jenom jedny nervy, Pokere,“ vzdychl.

Garry se podivil: „Tak proč tady číháte, abyste mě při něčem nachytal?“

„Vážně jste takový sebestředný arogantní nafoukanec, že si myslíte, že tady číhám na vás? Ani jsem si při rozřazování nevšiml, že jste chyběl.“

„Tak na koho?“

„Do toho vám nic není,“ sykl Grape a prohlédnul si ho zblízka. „Řekl bych vám, ať nestrkáte nos do cizích věcí, ale zjevně vám to už někdo vysvětlil ručně.“

„To jste neviděl, jak dopadl on,“ blafoval Garry a ani netušil, jak blízko je pravdě. „Tak co bude? Odvedete mě do hradu, nebo přespíme tady?“

„Už toho mám dost. Přičítám Poblilvíru tisíc bodů! Ať je z čeho odečítat,“ ušklíbl se. „Co myslíte, dostanete se do mínusu už v říjnu, nebo až v listopadu?“

„Jste to vůbec vy?“ mžoural Garry podezíravě na Grapea. „Kontrolní otázka: kolik žen jsem v životě doopravdy miloval?“

„Dvě,“ ucedil Grape. „A jestli po mně budete chtít, abych vám položil kontrolní otázku o sobě, tak vás zabiju.“

„Žádnou, co?“

Grape nevybíravě postrčil stále pokulhávajícího Garryho do hradu. Když se chtěl Garry otočit na vedlejší nádvoří a zamířit do ubytovny, tak ho okamžitě zarazil.

„Přece vás nepřipravím o okázalý příchod,“ zarazil ho Grape. „Mazejte do jídelny.“

Garry zaťal zuby. Věděl, že je Grape sadistický bastard, ale že ho bude nutit jít na večeři ve školní jídelně, to bylo i na něj trochu moc. Přesto už mu nezbývaly žádné síly k odporu, takže rezignovaně zamířil do nechvalně proslulého stravovacího zařízení.

Vklouzl dovnitř, jak nenápadně to šlo. Bohužel si zrovna musel kýchnout, takže ohodil stůl brzybolských druháků sprškou krvavých kapek.

„Ahoj vespolek,“ zamával a nuceně se usmál. „Já jsem Garry Poker!“ Rychle zamířil ke stolu, kde seděli jeho spolužáci.

„Kde ses… Cos dělal? Co to máš s ksichtem?“ vykulil oči Von, když se Garry posadil vedle něj.

„Proč? Co s ním mám mít?“ opáčil Garry a nedbale si utřel obličej.

„A proč máš ve vlasech napatlanou nějakou barvu?“ divil se dál Von.

„Povím vám to potom,“ rozhlédl se Garry po Vonovi, Támhleté a Debilovi.

„Ale…“ protestoval Von.

Náhle oba schytali zezadu pohlavek. „Nemluvte, projev pana ředitele ještě neskončil!“

„Bavíš se dobře, Hormono?“ otočil se nasupeně Von.

„Ani nevíš, jak moc,“ usmála se Hormona. Garry si všiml, že má na sobě školní uniformu jako dřív, nebyla ale vyvedená v kolejní modré, ale v neutrální černé.

„Sakra, tak Brownie nekecala,“ složil Garry nešťastně hlavu do dlaní.

„Slečna asistentka Levandulová nefabulovala,“ zašeptala Hormona sladce. „Jsi v maturitním ročníku, vyjadřuj se podle toho, Garry.“

„A já si myslel, že hodiny s Grapem jsou peklo,“ zaúpěl Von.

„Hodiny s profesorem Grapem, Vone,“ obrátila Hormona oči navrch hlavy. „Vážně, měli byste se nad sebou zamyslet, vy dva. Máte štěstí, že školní rok ještě nezačal a body se můžou odečítat až od zítřka.“

„To je ono, Grape mi nemohl těch tisíc bodů… to je parchant!“ zaklel Garry.

„Nechceš si vykoledovat školní trest, že ne? Přece si to u mě nechceš pokazit hned první den,“ cukaly Hormoně koutky. „No nic, já teď musím jít, ale pamatujte si, že vás mám pořád na očích!“

„Jak dlouho myslíte, že ji to bude bavit?“ zamračila se Támhleta.

„Pan ředitel hovoří, nebavte se, slečno Vlezlá,“ štěkl na ni zezadu Dan Koumes.

„Ty jsi fakt idiot, Dane!“ okřikla ho Támhleta. „Polila jsem se čajem!“

„O čem vlastně Trumpál mluví?“ zajímal se Garry, když si uvědomil, co za šum slyší v pozadí a o čem se zmiňovali Hormona s Danem.

„Zatím zhodnocuje minulý rok,“ mávla rukou Támhleta. „S důležitými věcmi přijde, až všichni dojedí.“

„Tak to se načeká,“ prohlédl si Garry plátek šedého masa ležící na nahnědlém hrášku.

„Bylo něco zajímavého u Kvikuana?“ vyzvídal Von a v jeho hlase by vnímavější jedinci našli osten žárlivosti, že Garry, Debil i Támhleta dostali pozvání a on ne.

„Nic moc,“ odbyl ho Garry. „Chtěl si jen namasírovat sebevědomí a ukázat nějakým blbečkům, že mě zná… nás zná,“ opravil se po Támhletině kopnutí. „Víš, že jsme po té akci na ministerstvu dost slavní.“

„Já tam byl přece taky!“

Garry pokrčil rameny. „O nic jsi nepřišel, že jsi tam nebyl. Byl tam Zabitý ze Zmizeluzlu, Kosmas Děkan od nás a nějaký zakrslý žrout z Brzybolu. A celou dobu do nás cpal nějaké jídlo – měli jsme vývar, řízek se salátem, bábovku, koláče…“

„A to mi chceš říct, že jsem o nic nepřišel?“ zaslintal Von.

„Držte klapačku!“ umlčela je Támhleta. „Vypadá to, že Trumpál se dostává k věci.“

„Co má s rukou?“ všiml si Debil, jak si Trumpál křečovitě drží pravou ruku u těla.

„To měl už v létě,“ řekl Garry. „Ale netroufl jsem se ho zeptat, z čeho to má. Ani to asi nechci vědět.“

„Tak vy nepřestanete?“ objevila se za nimi znovu Hormona jako duch. „Dám si na vás při hodinách pozor.“

Ředitel Trumpál zvýšil hlas a studenti se ztišili. Vzhledem k tomu, že Hormona se zjevně nechystala odejít, zaposlouchali se do projevu.

„S potěšením v tomto školním roce vítám starého… nového… staronového člena profesorského sboru. Pvofesov Kvikuan, pardon, profesor Hovacio Kvikuan!“ Jmenovaný s námahou vstal a uklonil se. „Je to můj bývalý kolega, spolužák a dobrý přítel.“

„Už chápu, jak Trumpál získal místo ředitele,“ uchechtl se Garry, za což si vysloužil další pohlavek.

„Profesor Kvikuan se uvolil, že se dočasně vrátí na své staré místo učitele rozdávání a míchání.“

„Rozdávání a míchání?“ zadusil se málem Von hráškem.

„Rozdávání a míchání?“ hlesl neméně překvapeně Garry.

„Rozdávání a míchání?“ vykřikla nechápavě Hormona.

Šum se rozšířil po celé síni. Všechny přítomné také napadlo, jestli se nepřeslechli.

„Rozdávání a míchání?“ zopakovala Hormona. „Tys přece říkal…“

„Zatímco profesor Grape…“ pokračoval Trumpál důrazněji.

„NE!“ vyjekl Garry tak hlasitě, že se na něj otočila polovina přítomných.

„Uklidni se Garry,“ usadil ho gestem Trumpál. „Profesor Grape se ujme funkce učitele…“

„TO NE!“

„Sklapni, Garry! Já vím, co dělám,“ zamračil se Trumpál. „Profesor Grape se ujme funkce učitele obrany proti švindlování.“

Garry zuřil dál, ale potichu. Nasupeně hleděl k učitelskému stolu na usmívajícího se Australuse Grapea. Jak je možné, že Grape po tak dlouhé době získal místo učitele obrany proti švindlování? Není snad veřejným tajemstvím, že mu Trumpál to místo vždycky odmítal svěřit?

„Co to má znamenat?“ posadila se k nim rezignovaně Hormona, která z šoku zapomněla na svou novou funkci. „Nechci dělat poskoka Kvikuanovi!“

„A Grapeovi bys snad…“ Garry se zarazil uprostřed věty, protože v rámci svého duševního vývoje si náhle uvědomil, že v některých případech je zbytečné řečnické otázky nejen zodpovídat, ale i pokládat.

„No, aspoň jedno pozitivum to má,“ ucedil Von. „Do konce roku se Grapea zbavíme.“

„Myslíš?“ zapochybovala Támhleta. „Upíři jsou přece nesmrtelní.“

„To místo je prokleté,“ zamnul si rukama Garry. „Nikdo na něm nevydržel déle než rok. Tentokrát se o nějakou nešťastnou nehodu snad i sám postarám!“

„Garry!“ káravě vybuchla šokovaná Hormona.

„Třeba se pak zase vrátí k rozdávání a míchání,“ soudil Von. „Vždyť ten Kvikuan tady nebude věčně,“ otočil se na otylého staříka.

„Ani Trumpál tady nebude věčně. A taky to neznamená, že by se Grape stal ředitelem,“ oponoval Garry.

Trumpál si významně odkašlal. Jejich stůl nebyl jediný, kde se teď bavili nahlas; po předchozím oznámení se vzrušeně rozpovídala celá jídelna. Vždyť Grape se konečně dočkal toho, po čem jeho srdce toužilo, i když to znamenalo, že je teď jeho život o něco nebezpečnější.[2] Jako by si Trumpál nebyl vědom senzačního charakteru této nečekané novinky, ignoroval novináře a fotografy, kteří Grapea obsypali, a pokračoval dál:

„Jak jistě všichni víte, Doktor Vrdlmrsmrst a jeho následovníci jsou opět mezi námi.“

„Kde?“ vyskočil poděšeně Von.

„Máš školní trest za naprostou imbecilitu, Vone,“ zasyčela Hormona. „Zítra budeš u mě v kabinetu celý večer čistit erární karty tak pečlivě, až bude z Černého Petra Bílý Petr!“

„Ty máš kabinet?“ divil se Von.

„A pozítří taky!“

Garry se uchechtl a rozhlédl se ke stolům, kde seděli zmizeluzelští. Malejfuje ale mezi nimi hledal marně.

„Malejfuj někam zmizel,“ upozornil své kamarády.

„Možná má nějakou práci, dělá pompeda obrany proti… sakra, já jsem taková kráva!“ ulevila si.

„Chceš za to školní trest?“ mrkl na ni Garry.

„Sklapni!“

„Malejfuj má určitě něco za lubem,“ uvažoval Garry ke smůle svých kamarádů nahlas. „Vždyť to je přece nad slunce jasné! Ty-tušíš-kdo ho pověřil nějakým tajným úkolem v Polné!“

„Malejfuj se určitě jen vytahoval,“ nesouhlasil Von. „Co by po něm Ten-jehož-jméno-neumíme-vyslovit mohl chtít?“

„Třeba ukrást Modré žaludové eso!“

„To je v karbanickém muzeu,“ řekla Hormona.

„Otevřít Tajemnou stoku!“

Hormona se nadechla a napočítala aspoň do deseti, protože na počítání do tisíce nebyl čas. „Tam se umí dostat půlka školy. V letošních brožurkách pro prváky je dokonce uvedená jako jeden ze sedmi divů naší školy.“

„Vězně z Az-Karbanu! Malejfuj chce vězně z Az-Karbanu… asi svého otce…“

„Jaké jsou ty další?“ zajímal se Von, hlavně proto, aby přerušil Garryho myšlenky.

„Hybridovy experimentální dýně, Kulatá věž s červenou střechou a mírně nakloněným cimbuřím, Školní kuchyně…“

„Chce mě připravit o Ohnilý pohár!“

„Držitelem Ohnilého poháru už stejně nejsi, Garry,“ upozornila ho Támhleta. „Letos v létě vyhrál Zachariáš Smil.“

„Cože?“

„Tady ste!“ připotácel se k jejich stolu Hybrid, který se na hostinu a projev zjevně opozdil. „Doufám, že vás zejtra uvidim. První hodina je hned po vobědě! Přiďte dřív, ať se pozdravíte s Nafo… Píšoldířkem!“

Hrabě dvojí barvy

Druhý den Garry a Von spokojeně seděli na chodbě před jídelnou a pobaveně pozorovali hemžení studentů nižších ročníků.

„Je to senzace, být ve čtvrtém ročníku. Rozvrh je děravý jako moje peněženka! Celé hodiny se můžeme jet tak poflakovat,“ pochvaloval si Von. „Dneska už nás čekají jen potvory a pak máme zase volno!“

„Mohli bychom si možná ještě něco odepsat,“ zamyslel se Garry při pohledu na rozvrh. „Ta středa vypadá nějaká nabitá.“

„Pokere!“ vyrušila je z idyly profesorka McDonaldová, která se znenadání vynořila zpoza rohu. „Pojďte sem!“

Garry se k ní neochotně došoural.

„Pokere,“ zadívala se na něj přísně. „Protože se chcete stát bystrokartem…“

„Já se nechci stát bystrokartem!“

„Ticho!“ okřikla ho. „Protože se chcete stát bystrokartem, měl byste se výrazně zlepšit v rozdávání a míchání. Proč se nepřihlásíte do semináře rozdávání a míchání pro pokročilé?“

Garry se na ni podíval, jako by se ho právě zeptala, proč si nepomaže hlavu marmeládou a nestrčí ji do mraveniště.

„Grape by mě tam nevzal,“ bránil se. „Vždyť mám z rozdávání a míchání čtyřku! Musel bych mít jedničku nebo dvojku, abych mohl chodit na kurz pro pokročilé.“

„Profesor Grape,“ opravila ho McDonaldová. „A rozdávání a míchání teď učí profesor Kvikuan, copak jste včera neposlouchal pana ředitele? A profesor Kvikuan je ochoten udělit vám z hlediska požadovaného prospěchu výjimku.“

„Tak dobře,“ povzdechl si Garry.

„Tak si pospěšte, hodina začíná za patnáct minut,“ popohnala ho profesorka.

„Ale my máme teď péči o obyčejné tvory!“ protestoval Garry.

„Jste v maturitním ročníku, Pokere,“ sevřela rty McDonaldová. „Je načase ujasnit si priority. Chcete školu jen tak prolézt s co nejmenší námahou, nebo se chcete naučit něco, co vám v životě k něčemu bude?“

Garry zkoumavě hleděl na svou kolejní vedoucí a přemýšlel, jestli se jedná o řečnickou otázku. Každopádně, odpověď mu připadala tak jasná, že bylo zbytečné odpovídat.

„Prostě si seberte věci a padejte! Profesor Kvikuan vás tam určitě rád uvidí!“ štěkla.

„Ale já ani nemám učebnici,“ zkusil to ještě zkroušeně Garry.

„Profesor Kvikuan vám určitě nějakou půjčí. Možná i daruje. Možná i podepsanou,“ mračila se profesorka McDonaldová.

„Ale…“

„A vezměte s sebou i Vlezlýho,“ ukázala McDonaldová na Vona. „Vypadá nějak nepřípadně šťastně.“

…

„Já jsem nevypadal nepřípadně šťastně, já jsem byl šťastný. A případně,“ skuhral Von, zatímco mířili do sklepení. „Nechci chodit na rozdávání a míchání pro pokročilé! Nezvládám ani to pro začátečníky!“

„S Kvikuanem to určitě nebude tak hrozné, jako s Grapem,“ chlácholil ho Garry. „Když jsi někdo, určitě ti dá jedničku, i když neumíš zamíchat ani kvarteto.“

„Ty dovedeš uklidnit,“ zabručel Von.

Když vstoupili do učebny rozdávání a míchání, všimli si, že hodina už začala. Studentů zde bylo jen pár a osazenstvo se téměř do puntíku shodovalo s osazenstvem jídelního vozu – okamžitě si všiml Zabitýho, Děkana i Bubýho. Ze zadní lavice mu mávala Támhleta. Z dalších studentů poznával ještě Hanu Chobotovou a Evžena Šmikmilana v první lavici.

„Aue!“ vykvikl radostně Kvikuan, když Garry vešel. „Uf jsem se báu, fe nepvídef, Gavvy! Jeftě, fe mi pvofesovka McDonaudová duufí mauou uaskavost. Pojď, posaď se!“

„Nemám učebnici,“ zkusil to Garry a zadoufal, že ho na to konto Kvikuan třeba vyhodí.

„Tu pvece nebudete potvebovat,“ bublal spokojeně Kvikuan, stojící před katedrou. „Aue jestui chcete, tady v tom kumbáuu uvfitě nějaké budou,“ ukázal na skříň, která tam ještě zůstala po profesoru Grapeovi.

Garry si z hromádky učebnic pečlivě vybral tu, která vypadala nejzachovaleji. Na první pohled bylo zřejmé, že její původní majitel si na ni dával pozor. Vonovi podal odrbaný salát svrchu kopy.

Za Kvikuanem se ozvala ohlušující rána. Hormona, ještě více rozcuchaná a rozladěná než obvykle, položila na katedru velký kýbl s ledem.

„Netfískejte s tím touik, suefno Denfvová!“ vytkl jí Kvikuan a nakoukl do kbelíku. „A jeftě to tvochu voztvíftěte na menfí kousky. Takové obví uedy do pití nepatfí!“

„Cože s tím mám udělat, pane profesore?“ otřela si Hormona čelo.

„Voztvíftit na menfí kousky,“ zopakoval Kvikuan. „A ty se posaď, Gavvy, tady dopvedu. Suefna Sopotová a pan Fikmiuan si uvfitě vádi pvesednou dozadu. Ostatně jejich kamavádka uf na ně mává.“

Támhleta zklamaně sklonila ruku.

„Tak můfeme zafít!“ tleskl Kvikuan, ale pak si všiml Vona, který pořád stál u dveří. „A co vy tady děuáte? Pvifeu jste mi něco vzkázat?“

„Já… já bych sem… měl chodit taky… říkala mi…“ blekotal Von.

„To si nemysuím, můfef jít, chuapfe,“ naznačil mu Kvikuan gestem, že se může ztratit.

Von ochotně otevřel dveře a chystal se zmizet.

„Je to můj nejlepší kamarád! Rád bych, aby sem mohl chodit se mnou!“ vyhrkl Garry.

Kvikuan se usmál a přitáhl Vona zpátky do třídy. „Ach, tak to je jiná! Pojďte se posadit mezi nás, pane…

„Vlezlej.“

„…Buezuej. Fup, fup, máme zpofdění!“ Když se Von konečně usadil do lavice a praštil Garryho učebnicí přes hlavu, Kvikuan pokračoval: „Jak jste si pvefetui v vozvvhu, máte tady mít hodinu vozdávání a míchání pvo pokvofiué. Já jsem si aue tvofku popovídau s pvofesovem Gvapem a mám pocit, fe uf vás vfechno naufiu… máte k tomu něco, svefno Denfvová?“ otočil se na pokašlávající Hormonu.

„Jak koho, pane profesore,“ pokusila se o úsměv.

„Fe jste se to nenaufiua vy, neznamená, fe to neumí ostatní,“ odvětil jí Kvikuan a nevšímal si, jak jí hoří tváře vztekem. „Máme tady pvece Gavvyho Pokeva, jednoho z nejtauentovanějfích kavbaníků vfech dob!“

„Kdo je ten Gavvy Pokev? Nikdy jsem o něm neslyšela.“

Kvikuan ji ale dál ignoroval. „Co jsem tím chtěu aue víct: pvotofe vozdávat a míchat uf umíte, navíc se budeme povád vídávat i v běfném pvedmětu vozdávání a míchání, kde budeme pokvafovat podue osnov,“ zamračil se, „vozhodu jsem se, fe vás v tomhue kuvzu naufím něco navíc. Co budete v fivotě potvebovat jeftě víc, nef vozdávání a míchání?“

„Obranu proti švindlování?“ zkusil to Evžen Šmikmilan.

Kvikuan se rozesmál. „Mofná, kdybyste se spíf naufiui fvinduovat, byuo by to ufitefnějfí.“

Přihlásila se Támhleta: „Styl hry?“

„Cho cho, vypadá to, fe se nám tu dneska sefui samí vtipáukové,“ bavil se Kvikuan.

„Mariáš?“ navrhoval Zabitý.

„Taky ne. Není to fádná konkvétní kavetní hva.“

„Poker?“ nadhodil Garry.

„Veumi spvávně, Gavvy!“ ukázal na něj pochvalně Kvikuan. „Musíte se naufit pohybovat se ve spouefnosti! Ovuádnout umění spouefenské konvevzace, naufit se chovat na vevejnosti, spvávně stouovat, vědět co se hodí za pvípitek pved jíduem a co po jídue…“

„Nechápu, proč jste se teda schovával na falešné ambasádě, když tohle všechno víte,“ neudržela se Hormona.

„Já zas nechápu, pvof jste se huásiua na místo mojí asistentky, kdyf mě akovát povád pvevufujete… uf máte vozdvcený ten led? Tak běfte nakvájet citvony!“

Hormona potěžkala v ruce drtítko na led. „Ano, pane profesore.“

„Dnefní hodina je pvvní, tak to vezmeme tvochu zábavně a oduehfeně. Jak jste si uf uvfitě vfimui,“ ukázal na katedru, „stojí tady pět vůzných koktejuů oznafených físuy. Dokázaui byste je poznat?“

„Jednička je mojito,“ vypálil okamžitě Garry.

„Veumi spvávně, Gavvy!“ radoval se Kvikuan.

„To by poznal každý,“ zabručel Marek Bubý.

„Tak jste měu být vychuejfí, kdyf to víte,“ štěkl na něj Kvikuan. „Poznáte dvojku, Mavku?“

„Piñacolada,“ předběhl Bubého Garry.

„Výbovně,“ chválil ho Kvikuan. „Aue ten tvetí uf je tvochu těffí, tak zkuste dát fanci i ostatním.“

„Jahodová piñacolada?“ hádal Prejt Zabitý.

„Sorbet?“ tipoval Kosmas Děkan.

„Sex na pláži,“ zívl Garry.

„A zase tvefa do fevného!“ poskočil samou radostí Kvikuan. „Zdá se, fe tady máme pvemianta!“

Třída se rozchechtala, protože Hormona za Kvikuanovými zády předváděla, jak zvrací do kýblu s ledem.

„Aue měui bychom vadfi víkat sex on the bíf.“

„Sex na hovězím?“ zděsila se Támhleta.

Kvikuan pozvedl před sebe čtvrtý pohár s bublající tekutinou, z které stoupala nazelenalá pára. „Touhe uf je tvofifku chyták.“

„Pangalaktický megacloumák,“ řekl bez zaváhání Garry.

„Vážně?“ zapochybovala Hormona. „A kde jste sehnal mořskou vodu ze Santraginu V? A qualactinský hypermátový extrakt? Nebo zub algonského slunečního tygra?“

„Mám svoje zásoby. Fistě pvo věděcké úfeuy, samozvejmě,“ zavrčel na ni Kvikuan. „Máte ty citvony?“

„Mám,“ práskla s prkýnkem o stůl.

„Tak se můfeme pustit do pváce. Vád se podívám, jak umíte míchat koktejuy vy. Schváuně zkuste vfichni namíchat Zuou Fí,“ vybídl je Kvikuan. „Vfechny invedience najdete tady,“ ukázal na rozměrnou kuchyňku podél stěny, která se zde za panování profesora Grapea rozhodně nenacházela. Kuchyňka byla nacpaná různými běžnými i exotickými alkoholickými nápoji, samostatná polička byla vyhrazená džusům a vodě, dále tam byly naskládány malé kořenky, ovoce a další přísady potřebné do všech myslitelných i nemyslitelných koktejlů. Ve spodních přihrádkách se pak nacházelo nádobí – shakery, mísy, lisy na ovoce a jiné.

Nechápavě na sebe hleděli. Vypadalo to, že o Zué Fí nikdo z nich neslyšel. Ani když jim Hormona Kvikuanova slova přeložila a vysvětlila, že se jedná o Zlou Jea, nevyburcovalo je to k aktivitě.

„Na co fekáte?“ divil se Kvikuan. „To si snad mysuíte, fe vám napífu vecept na tabuui? To byste pvece měui znát! A kdyf nevíte, impvovizujte!“

„Ještě jste nám neřekl, co je ten pátý koktejl,“ upozornil ho Kosmas Děkan.

„Máte pvavdu, Kosmasi,“ přikývl Kvikuan, načež se odmlčel, jako by čekal, že Garry identifikuje i poslední nápoj. Ve vysoké sklenici namodrale svítil průzračný nápoj.

„Blueton?“[3] řekl po chvíli váhavě Garry.

„Kdepak, tentokvát se puetef, Gavvy,“ pousmál se Kvikuan. „Aue těfko ti to můfu mít za zué. Tohue je jeftě záuudnějfí chyták nef pangauaktický megacuoumák. Tohue je moje vuastní veceptuva – vivus ftěstí!“

„A funguje?“ zeptal se se zájmem Garry.

„Napuosto spouehuivě,“ pokyvoval Kvikuan, zatímco Hormona za katedrou si zamyšleně prohlížela maličký nůž na krájení citrónů otočený čepelí k sobě.

„Aby nůž pronikl do srdce, je prý potřeba osm centimetrů dlouhá čepel,“ poučil ji Garry. „Ale ty bys potřebovala aspoň osmnáct.“

„Koukám, fe vafe znauosti pvesahují do vfech obovů!“ zatleskal mu Kvikuan. „A vy pouofte ten nůf, suefno. Nevezmu si na svědomí fádný pvůfvih!“

Hormona zabodla nůž do prkýnka s nakrájenými citróny. Pak se posadila do rohu a otevřela si učebnici Brutaliuse Líbáka.

„Vivus ftěstí získá ten, kdo namíchá nejuepfí Zuou Fí,“ pokusil se Kvikuan namotivovat třídu a ta se váhavě pustila do práce. „Napovím vám, je to kokteju pvo pvavé chuapy!“

Vzali si k srdci slova Hovacia Kvikuana o improvizaci. Kosmas Děkan si vzal k srdci i slova o koktejlu pro pravé chlapy a rozhodl se do jedné sklenice nalít od každého alkoholického nápoje, který měl alespoň 40 % alkoholu, malý kalíšek.

Evžen Šmikmilan a Hana Chobotová patrně špatně rozuměli slovům profesora Kvikuana a pokoušeli se vyrobit vodu z louží. Kupodivu našli mezi přísadami v kredenci i bláto a dešťovou vodu.

Támhleta nalila do poháru vodku až po okraj a ozdobila ji plátkem citrónu. Prejt Zabitý ji napodobil, ale vylepšil své snažení ještě snítkou máty, čímž si vyloužil chladný pohled nejen od Támhleté, ale i od profesora Kvikuana.

Vypadalo to, že Garry je jediný ve třídě, který ví, co dělá. Nasypal do poháru kuličkový pepř, vypůjčil si od protestující Hormony zapalovač a nechal pepř lehce prohořet. Uhasil ohýnek pohárkem křížové vodky, přidal led a jemně sklenicí několikrát zatřepal, aby se chuť pepře vtáhla do vodky. Chvilku počkal, pak do sklenice nalil minerálku a vzápětí druhý panák vodky. Zakapal červenou čínskou omáčkou a přihodil tři šťavnaté olivy.

Hormonu jeho soustředění a zaujetí tak fascinovalo, že si úplně zapomněla číst a jen hleděla na Garryho, jak postupně tvoří svůj koktejl.

Von se ho jako jediný pokoušel napodobit, ale v postupu se lehce ztrácel, takže hořící pepř zalil 80% špiritusem a shořel mu celý obsah poháru. Popel zalil novou vodkou, pořádně zamíchal, a pak už rovnou nalil čínskou omáčku. Olivy už nepřidal, protože je všechny snědl.

Garry si mezitím zálibně prohlížel svůj výtvor. Po chvilce váhání ještě vyhrabal z kredence hmoždíř a dozdobil povrch nápoje trochou drceného jalovce.

„A konec!“ zvolal Kvikuan a zastavil tak další méně či ještě méně úspěšné pokusy vyrobit Zlou Jea.

Pomalu procházel odzadu mezi stoly a nahlížel do jednotlivých pohárů. Nijak se k nim nevyjadřoval, občas se odvážil k nějakému přičichnout nebo ho dokonce ochutnat (vodky Támhleté a Zabitého). Úplně nakonec došel ke stolu, kde seděli Garry a Von. Ušklíbl se nad Vonovou červenošedou břečkou. Pak se otočil ke Garrymu a rozzářil se, jako by ho viděl poprvé, byť jeho postup celou dobu bedlivě sledoval.

„No pvosím!“ hlaholil potěšeně a přivoněl k poháru. „Zuá Fí, pvesně taková, jak má vypadat! A dokonce jste postupovau podue osobního veceptu pvofesova Tvumpáua! Úfasné! Vivus ftěstí je váf!“

…

Znovu se potkali až u večeře. Hormona si po chvilce váhání přisedla k jejich stolu.

„Hodiny rozdávání a míchání s Kvikuanem vypadají mnohem zábavněji, než hodiny s Grapem,“ prohodil Garry.

Hormona mu věnovala ještě ošklivější pohled, než který předtím vrhala na paprikový lusk v univerzální červené omáčce. Soustředěně přepilovala první knedlík.

„Mnohem zábavněji,“ ucedila. „Málem jsem se strhala smíchy, když jsem pak musela mýt po vás nádobí!“

„Pár skleniček,“ zamumlal Von.

„Ty radši mlč. Víš, jak blbě se drhne ze dna vysoké sklenice seškvařený pepř?“ Marně se pokusila odhrnout zacuchané vlasy z obličeje. „Mám to vůbec zapotřebí?“ povzdechla si.

„Já nevím, proč děláš asistentku zrovna na rozdávání a míchání, mohla sis vybrat něco jiného,“ prohlásil Garry nevinně. „Hooková má prý volné místo, nikdo se jí nepřihlásil.“

Hormona zaváhala, jestli má probodnout Garryho nebo obsah paprikového lusku. Nakonec si vybrala těžší cestu a napíchla chuchvalec mletého masa.

„Nebo jsi mohla zkusit obranu proti švindlování. Pochybuji, že Grape někoho má.“

„Hlavně, že se bavíš, Garry,“ křivě se usmála poté, co se jí podařilo rozžvýkat první sousto. „Co kdyby sis radši přečetl Rozdávání a míchání pro pokročilé, když od Kvikuana se zjevně nic nenaučíš.“

„Od Kvikuana se toho naučím spoustu,“ rozporoval Garry. „Dostane mě do společnosti, získám kontakty, ovládnu umění společenské konverzace, správně stolovat…“

„Od kdy tě něco takového zajímá?“ podíval se Von pochybovačně na fleky od rajské omáčky na Garryho hrudi.

Garry na ně spiklenecky mrkl. „Zaprvé, chci se stát nejmladším vedoucím karbanické sekce v dějinách…“

„Vedoucími karbanické sekce byli vždy téměř bez výjimky bývalí bystrokartové,“ řekl Von.

„Já se nechci stát bystrokartem!“ rozčílil se Garry. „Ještě ty s tím začínej! A zadruhé… potřebuju, aby mi Kvikuan sehnal nějaké lístky… a seznámil mě s Karolínou Křesadlovou.“

Von a Hormona se na sebe podívali, ale oba se raději báli zeptat, kdo je Karolína Křesadlová. Zato Támhletu, která šla právě kolem vrátit svou téměř netknutou porci zpět do potravního řetězce školní jídelny, to zaujalo.

„Kdo je Karolína Křesadlová?“

„Jedna… taková… hráčka…“ mektal Garry. „Proč tě to vlastně zajímá, já tě taky nevyslýchám, kdo je Dan Koumes!“

„Je to idiot!“ štěkla Támhleta a odcupitala k okýnku, kde se odevzdávalo špinavé nádobí.

„Doufám, fe nemuuviua o tobě, Gavvy?“ zjevil se u jejich stolu profesor Kvikuan. „Á, tady se mi schováváte, suefno Denfvová. Bohufeu, nemám pvo vás jen samé vadostné úkouy, jako kvájení citvonů a tvhání uístefků máty. Potvebuju, abyste mi na zítvek pvipvaviua úvodní test pvo dvuháky – deset pvůvezových otázek z ufebnice pvo pvní vofník.“

Hormona mlčky přikývla, v jakékoli rozvitější odpovědi jí naštěstí pro Kvikuana bránil knedlík v krku.

„Aue nic suofitého, ať to vfichni uděuají!“ usmál se šibalsky.

„Tak já půjdu,“ zvedla se Hormona otráveně, když Kvikuan zmizel. „Vymyslet takové otázky, aby to vfichni uděuaui mi nějakou dobu potrvá. A odnes ten tác za mě, Garry, nebo mi budeš muset jít pomáhat.“

„Já teda půjdu taky,“ sebral se i Von, když Hormona odešla.

„Neblbni, kam pospícháš?“ divil se Garry.

Von se zamračil. „Mám ten trest a nerad bych přišel pozdě,“ vysvětloval.

„Jaký trest?“

„Od Hormony,“ zabručel Von.

„To si přece dělala srandu, ne?“ zarazil se Garry. „Nebo ne?“

„Radši půjdu,“ usoudil po chvilce váhání Von. „Nechceš jít se mnou?“

„Proč, proboha?“ zaskočilo Garrymu sousto.

„A koho chceš jinak večer otravovat?“ ptal se Von. „Debil už je imunní, Támhleta se nenechá, Palma s Pastou už tady nejsou…“

Oba se na chvíli odmlčeli, protože si v mysli přehráli vybrané úryvky představení Duch a Temnota, které viděli u Toho a Onoho.

„To víš, že Ten a Onen chodí s Palmou a Pastou?“ vybavil si Garry svůj včerejší rozhovor s Brownie.

Vona jeho informace zjevně překvapila. „Jak to myslíš, Ten a Onen chodí s Palmou a Pastou? Ten s Pastou a Onen s Palmou? Nebo Onen s Pastou a Ten s Palmou? Nebo spolu chodí všichni dohromady? Nebo jsou vlastně jen jeden pár a střídají se podle toho, kdo má zrovna volno?“

„To netuším,“ hlesl Garry.

„A vůbec, když spolu pracují, tak by si spolu neměli začínat!“

„To si Brownie myslí taky.“

„Je to dobře, že si rozumí nejen pracovně, ale i jinak,“ otočil Von. „Myslím si, že jim to vyjde!“

…

O pár minut později zaklepali na dveře pokoje číslo 113 v Černém domku. Překvapenému Garrymu a překvapenému Vonovi otevřela překvapená Brunhilda Mlejnová.

„Jé, ahoj Garry,“ rozesmála se. „To je od tebe sladké, že ses zastavil.“

Von nakoukl dovnitř. „No… my vlastně… hledali jsme tady… au! Šlápl jsi mi na nohu!“

„Půjdete dovnitř?“ culila se Brunhilda.

„Taková nabídka se neodmítá,“ polkl Garry.

„Ale…“

Garry chytil Vona za loket a vtáhl ho dovnitř. „Omluvte mého kamaráda, je trochu pomalejší. Asi mu ještě nedošlo, že nás právě čtyři krásné dámy pozvaly k sobě na čaj.“

„Na čaj,“ zahihňala se Brunhildina kamarádka s krátkými hnědými vlasy.

„Já jsem Garry Poker,“ uklonil se lehce Garry, „a tohle je Von Vlezlej, expředseda mého fanklubu a můj nejlepší kamarád.“

„Brunhilda Mlejnová,“ usmála se Brunhilda na Vona. Pak představila dvě své spolubydlící, které měly oči jen pro Garryho. Z dívky s krátkými hnědými vlasy se vyklubala Rubína Vroubková, velmi vzdálená příbuzná Bubuse Vroubka (dokonce tak vzdálená, že ji ani Kvikuan nepozval na oběd ve vlaku), a z vysoké pihovaté dívky s nazrzlými vlasy zase Demenza Rovnicová.

Akorát poslední nová obyvatelka pokoje 113, drobná dívka s velkýma modrýma očima, zlatými copy a tričkem stejných barev, o několik čísel větším, než by bylo třeba, se na Garryho ani nepodívala a zírala s otevřenou pusou na Vona.

„Vypadá přesně tak, jak jsem si ho představovala!“ pištěla. „Můj Vonánek!“

„A tohle je Cookie Levandulová,“ zašklebila se Brunhilda na Garryho. „Je tak trochu posedlá.“

Čestné místo nad Cookinou postelí zabíral obří plakát zobrazující Vona jako brankáře poblilvírského týmu v akci. Z několika drobných detailů, například z toho, že Von na fotografii předváděl úspěšný zákrok, Garry bezpečně poznal, že jde o fotomontáž. Kolem plakátu bylo nalepeno ještě několik Vonových obrázků, jeden zarámovaný stál na nočním stolku. Garry se podíval na Cookie a pochopil, proč má tak velké tričko. Šlo o Vonův brankářský dres.

Cookie Levandulová se přitočila k Vonovi a objala ho kolem ruky. Pak mu začala vyprávět nějaké příhody z jeho života, které si Von sám vůbec nevybavoval.

„Netvrdil jsi, že už nechceš mít s žádnou Levandulovou nic společného?“ zkusil ho probrat Garry, ale Von nereagoval a jen užasle hleděl na Cookie. „Říkal jsi, že tě máme radši zabít.“

„Jo jo,“ přikývl nepřítomně Von.

Garry se rozhlédl po zbytku osazenstva. „Nepůjdeme ke mně?“

…

Druhý den, tedy v úterý 4. září, čekala čtvrtý ročník hodina obrany proti švindlování. Učebna obrany byla nyní zašlá a špinavá místnost, okna byla zatažena zaprášenými závěsy. Tento stav byl dán především tím, že učebnu minulý rok nikdo nevyužíval, protože profesorka Bumbrlíková přesunula výuku do velké přednáškové místnosti.

„Sednout,“ zavelel Grape a studenti Poblilvíru a Zmizeluzlu si posedali do lavic.

„Zatím jsem vám nenařídil, abyste si vytáhli učebnice,“ pokračoval, když první studenti začali lovit v taškách studijní pomůcky.  Počkal deset vteřin. „Připravte si učebnice, sešity a psací potřeby.

Jestli se nemýlím, měli jste na tento předmět dosud tři učitele… nebo učitelky.“ Přejížděl přísným pohledem celou třídu, až se zastavil u Garryho rozcuchané hlavy. „Ti méně úspěšní z vás dokonce čtyři, pokud tedy budeme počítat někoho, kdo strávil celý rok v protialkoholním léčení.

Všichni tito učitelé měli své metody a priority, ale něco měli společného. Byli zmatení, neschopní a hlavně… byli měkcí. Překvapuje mě, že tolik z vás se vůbec dostalo do čtvrtého ročníku,“ zastavil se pro změnu u Debila Dlouhého Z., „když dobře vím, že vaše znalosti tomu zdaleka neodpovídají. Mějte na paměti, že jste v maturitním ročníku a to, co vám možná prošlo dřív, vám letos rozhodně neprojde. Ještě nikdo neprošel Střední školu karbanu a hazardu bez učení.“

„A co Brownie?“

Grapeovi zacukal koutek. „Pravda, můžete zkusit i alternativní cesty. Ostatně slyšel jsem, že vás letos čekají soukromé hodiny s panem ředitelem.“

Garry zrudnul a Grape pokračoval: „Formy švindlování jsou četné, rozmanité, proměnlivé a věčné. Boj proti nim se podobá boji s hydrou. To je taková mnohohlavá nestvůra z řecké mytologie, Pokere. Kdykoli přeseknete některý z jejích krků, okamžitě naroste ne jeden, ale hned dva další. Mnohem záludnější, rafinovanější, zkušenější a chytřejší.“

„Když jsem porazil Vy-tušíte-koho, tak se místo něj taky objevili dva?“ přerušil ho Garry.

„Vaše obrana,“ zvýšil Grape o něco hlas, aby přesunul pozornost žáků z Garryho zpátky na sebe, „musí být proto přizpůsobivá a vynalézavá. Musíte znát všechny švindlířské triky, abyste byli připraveni jim čelit. Jednou ze základních schopností, kterou jste se měli naučit už ve třetím ročníku, je pokerová tvář. Jaké jsou její hlavní výhody?“

„Krása?“ zkusil to Garry.

Grape na to nic neřekl, jen načmáral křídou do rohu tabule číslo -100.

„Někdo jiný?“

Ozvalo se zaklepání a dovnitř vklouzl zubožený Cracko Malejfuj. Jindy ulízané plavé vlasy měl rozcuchané, obličej měl poškrábaný a oblečení měl špinavé a potrhané.

„Co to má znamenat?“ zúžil oči Grape.

„Já… zůstal jsem ve vlaku a ten mě odvezl zpátky do Prahy,“ vysvětloval. „Neměl jsem peněženku, ani doklady, nic… včera jsem celý den cestoval do Polné stopem a pěšky… omlouvám se.“

„Pane Malejfuji,“ syčel rozčíleně Grape, „pokud chcete dělat pomocnou pedagogickou sílu v předmětu obrana proti švindlování, musíte splňovat několik zásadních požadavků. Zaprvé – budete chodit včas, zadruhé – budete chodit slušně oblečený a umytý, zatřetí – před každou hodinou připravíte bez chyby to, co vám zadám.“

Garry s pobavením sledoval zničeného Malejfuje a zlomyslně se pochechtával.

„Zaprvé – přišel jste pozdě, zadruhé – vypadáte, jak vypadáte, zatřetí – přinesl jste mi rukávové držáky karet ze školního skladu, jak jsem vám včera zadal?“

„Ale… o ničem takovém nevím, já jsem tady včera nebyl!“ bránil se Malejfuj.

„Aha, tak vy jste tady nebyl,“ supěl Grape. „Takže vy jste se někde poflakoval, a ještě si myslíte, že je to důvod, abyste neplnil svoje povinnosti?“

Malejfuj se pokusil napřímit. „Já jsem se nikde nepoflakoval! Zůstal jsem ve vlaku a odjel jsem zpátky do Prahy!“

Grape zavrtěl hlavou. „Zdá se, že v žebříčku nejpitomějších výmluv pozdních příchodů budu muset z prvního místa sesadit Pokerovo ‚ujel nám vlak‘. Jak se to tak může přihodit, že člověk zůstane ve vlaku? Zamkl jste se v kupé a spolkl jste kličku? Jel jste v kufru a nikdo vás neodnesl s sebou? Někdo vás spoutal a zavřel na toaletě?“

„Usnul jsem.“

„Podle toho, jak vypadáte, tak máte spánku skutečně nedostatek,“ ušklíbl se Grape. „Takže teď vypadněte, vyspěte se, vzpamatujte se a na zítřejší hodiny zkuste dorazit v užitečném stavu. A nevím, jak svým kolegům vysvětlíte, že jste právě připravil pomocné pedagogické síly o 150 bodů.“

Teprve, když se za Malejfujem zavřely dveře, uvědomil si Garry tu strašlivou ironii, že na výuce obrany proti švindlování se budou podílet dva pravděpodobně jediní Smrtikibicové ve škole – byť jeden snad bývalý a jeden snad teprve budoucí.

„Nyní se rozdělte do dvojic,“ přerušil jeho úvahy hlas jednoho z nich, a vzhledem k tomu, že Malejfuj odešel, mohl to být jedině profesor Grape. „Budete hrát přebíjenou. Oba se přitom budete snažit vmísit si eso z rukávu mezi karty v ruce, aniž by si toho ten druhý všiml. Současně ale budete oba bedlivě pozorovat toho druhého, aby k tomu samému neměl příležitost. Je to jasné?“

„Ne,“ zašeptal popravdě Garry.

Přestože o tom Grape nevěděl, nebo si aspoň Garry myslel, že o tom Grape nevěděl, ale je dost možné, že věděl, protože na Střední škole karbanu a hazardu v Polné tak nějak vědí všichni všechno, kromě některých neinformovaných jedinců, jako jsou studenti Brzybolu nebo Debil Dlouhý Z., Garry a jeho kamarádi trénovali řadu základních technik obrany proti švindlování během loňského roku na hodinách Trumpálovy armády. Od té doby však uplynulo několik měsíců, kdy se trénování vůbec nevěnovali. Přesto však nyní dopadali v cvičení lépe, než by Grape kdy čekal. Dokonce, ani když pět minut postával nad Debilem Dlouhým Z. a přísně ho pozoroval, nedočkal se toho, že by se Debil sesypal nebo provedl něco výrazně horšího než zbytek ročníku.

Garry a Von se dostali při procvičování do patové situace, kdy oba zuřivě sledovali toho druhého a vůbec se nevěnovali samotné hře.

„To je k pláči,“ poznamenal Grape, když je chvíli sledoval.

„Chcete kapesník?“ nabídl mu Garry. Slova mu vylétla z úst dřív, než si uvědomil, co vlastně říká. Několik lidí nevěřícně zalapalo po dechu, několik se jich pobaveně ušklíblo.

„Máte školní trest,“ vyštěkl Grape. „V sobotu večer, v mém kabinetu. Drzosti nestrpím od nikoho, Pokere, ani od vyvoleného.“

„Ani od vyholeného?“

„Chcete mít školní tresty po celý rok?“

Garry zavrtěl hlavou. „Mně by se to asi nelíbilo.“

---

[1] Za byt, stravu a dobré doporučení.

[2] Bez té poznámky by to snad ani nebylo vtipné.

[3] Blue curaçao a tonic.