1-2: Chlapec, který vyhrál, je stále naživu

Kapitola druhá nás letem světem provede Garryho dětstvím až k okamžiku, kdy se i on dozví, co je zač. A na závěr budeme svědky odporného obchodu s bílým masem.

Chlapec, který vyhrál, je stále naživu

Garryho dětství

 „Ti Drsoňovi jsou fakt padlí na hlavu! Představte si, co se stalo. Sousedka říkala, že ten jejich nevlastní syn Gary, nebo jak se jmenuje, obehrál ve školce čtyři děti v kartách a sebral jim všechny jejich hračky!“

„Ale, to bude nějaká blbost, copak děti ve školce uměj hrát karty?!“

„No právě, že neuměj… proto je taky obehrál. Ale fakt by mě zajímalo, co je to napadlo, učit tak malý dítě hrát karty?! Co z něj proboha vyroste!“

…

…

„Garry, já vím, že máš dneska narozeniny,“ soptil strýc Mojmír, „ale tohle bylo naposled, co jsme tě vzali do ZOO!“

Garry smutně koukal do země.

„Co tě to proboha napadlo, lézt do hadího terária a pokoušet se hrát karty s hroznýšem?! To už se nesmí opakovat!“

„Ale když tam nebylo sklo…“

„Proto tam asi taky byly všude ty červenobílé pásy a asi padesát cedulí ‚Nepřibližujte se! Nebezpečná zvířata!‘ A stáli tam dva hlídači… nechápu, jak se ti podařilo kolem nich proklouznout?“

„Ale ten had říkal, že si se mnou chce zahrát!“ ohradil se Garry.

„Hadi nemluví!“ vykřikl strýc Mojmír. „A od teďka nechci slyšet o ničem, co by souviselo s kartami! A všechny karty, co doma máš, vrátíš a už je nikdy neuvidíš!“

„I kartičky s hokejisty?!“

Strýc Mojmír zaváhal. „Ty si můžeš nechat, ale běda, jestli s nimi něco provedeš!“

…

„Karban je špatný,“ zafuněl na něj strýc Mojmír poté, co se vrátili domů. „Hraj si radši s vrtačkou!“ Potom, co Garry během odpoledne provrtal všechen nábytek v domě, si nesměl hrát ani s tou vrtačkou.

…

„Gamblere! Gamblere!“ posmíval se Garrymu jeho nevlastní bratr David. A přitom tak neoprávněně! Je sice pravda, že od té doby, co mu strýc Mojmír zabavil všechny karty, začal Garry hrát na automatech, ale každý měsíc prohrál maximálně polovinu kapesného. No, je pravda, že zrovna včera prohrál v Herna-baru U Růžového slona dva a půl tisíce korun, ty ale předtím vyhrál v pokeru nad nějakými spolužáky z béčka, kteří byli tak hloupí nebo neinformovaní, že s ním hráli. Ještě, že ve školní knihovně jsou ty erární karty!

…

…

„Garry, už jsi přemýšlel nad tím, na kterou školu půjdeš, až dokončíš základní školu?“ volal z obýváku na Garryho do jeho pokoje strýc Mojmír.

„Ne! Dost času…“ zabručel Garry, odhodil sešit s nedopsaným domácím úkolem a pustil si na počítači Solitaire.

„Přinesl jsem ti nějaké letáky zdejší Obchodní akademie, co rozdávali u nás v práci!“ Garry nereagoval, ale strýc Mojmír pokračoval: „To by nemuselo být špatné, tam by ses toho mohl spoustu naučit, účetnictví,…“ [1]

„Jo, jasně, to je pro mě jako stvořený,“ mumlal si pro sebe Garry a vzápětí vztekle praštil rukou do klávesnice. Zase mu ten blbej Solitaire nevyšel!

Dopisy, dopisy, dopisy…

Den podání přihlášek na střední školu se neúprosně blížil. Garry smutně zíral z okna a pozoroval padající sníh. Už pozítří se bude muset rozhodnout, kam si dá přihlášku… opravil se… už zítra se bude muset rozhodnout, protože nejpozději pozítří musí ve škole odevzdat vyplněnou a podepsanou přihlášku.

Vážně uvažoval o lesnické internátní škole v Jeseníku, protože by to znamenalo, že by nemusel bydlet u Drsoňových, kteří mu dělali ze života peklo. Třeba včera po něm teta Otýlie s vážnou tváří chtěla, aby vytřel podlahu na chodbě a uklidil si v pokoji. Jako kdyby jeho pokoj potřeboval uklidit. Od té doby, co na dveře pověsil mapu, v něm nikdo nezabloudil. A na ten nešťastný incident, kdy se tam ztratili dva jeho kamarádi a tým hasičů se psy je nalezl až po třech dnech polomrtvé hlady, se skoro zapomnělo.

Ze zamyšlení ho vytrhlo dvojité cinknutí zvonku. Pošťák, pomyslel si Garry. Zadoufal, že nenese to porno, co si objednal přes internet, ale to mělo přijít až příští týden. Na schodech zaslechl rozrušený hlas dupajícího strýce Mojmíra: „Odkdy chodí pošta v sobotu odpoledne…“

Garry se zase podíval z okna, ale z myšlenek ho vytrhl hlas strýce Mojmíra, který k němu pronikl z kuchyně.

„Představ si, Garrymu přišel dopis, hmm, úřední obálka… na druhý straně něco je. Je to ze školy kar… No to snad ne, nemůžeme dopustit, aby se dal k tomu spolku! Co by z něj vyrostlo?!

„Karbaník jako jeho otec… pak by nás ožebračil o všechny peníze!“ vyjekla teta Otýlie.

Garrymu poskočilo srdce a několik dalších vnitřních orgánů, které ale nedokázal identifikovat, protože v biologii nikdy nevynikal. Jeho otec byl karbaník! Strýc s tetou mu o jeho rodičích nikdy nechtěli říct žádné podrobnosti. Řekli mu akorát, že rodiče pracovali jako krotitelé v cirkuse a sežral je mravenečník. Od té doby, co v ZOO (ano, při té nešťastné návštěvě) mravenečníky viděl, už téhle historce nevěřil tolik, jako když byl malý. Ani na internetu nenašel žádnou zmínku o tom, že by mravenečník někdy napadl člověka.

Sešel dolů a zeptal se tak nenápadně, jak to uměl: „Nepřišlo mi něco?“

„Jak by ti mohlo něco přijít Garry,“ houkl na něj od televize bratranec David, „copak někdo z tvých kamarádů umí psát?“ Garry vyslal na Davida pár obscénních gest.

„Jak tě to napadlo?“ podíval se na něj podezíravě strýc Mojmír. „To byl jen… é… účet, jo, účet za plyn!“

„Ale my přece nemáme plyn, vždyť tady je všechno na elektriku!“ Garry vybuchl. „Vy si asi myslíte, že jsem úplný pitomec?!“

„Jo, jaks to uhodl, nejsi ty náhodou jasnovidec?“ ozvalo se opět od televize.

„Polib si, demente!“ opáčil Garry.

Strýc Mojmír se na něj vztekle podíval. Bylo vidět, že taková slova neslyší v domě rád, ale již před nějakou dobou rezignoval na jakoukoli systematickou výchovu. Garry se k němu obrátil: „Chci vidět ten dopis!“

„Byl to omyl, už jsem ten dopis…,“ strýc se odmlčel a přikryl obálku s motivem srdcového esa ležící na stole novinami tak nenápadně, jak to jen šlo, „spálil.“

Garry byl tak rozzuřený, že si toho ani nevšiml. Otočil se na podpatku… teda, otočil by se na podpatku, kdyby nechodil doma bos, a vyběhl zpátky do svého pokoje.

Večer se pošťákovo zvonění opakovalo ještě čtyřikrát. Jednou zaslechl ode dveří pištivý hlas tety Otýlie: „Tady žádný Garry Poker nebydlí! Přestaňte sem nosit ty karty!“

Oni ho normálně zapřeli, to si už fakt dělají prdel! Garry opět vztekle třískl do klávesnice a usmyslel si, že zítra musí zjistit, co mu to chodí za dopisy.

Večer Garry nemohl usnout, protože mu pořád vrtalo hlavou, co se mu kdo snaží sdělit. Úřední obálka, úřední obálka… v Garrym hrklo. Snad to není soudní obsílka! No, ta krádež v supermarketu už je snad promlčená, nebo ne? Pak si uvědomil, že strýc Mojmír říkal, že ten dopis je ze školy kar… pak vykřikl, že Garry nesmí být jako jeho otec. A jeho teta pak říkala, že jeho otec byl kar…baník. Garry zaťal zuby a roztočil mozek na plné obrátky. Měl dojem, že je tady nějaká souvislost, ale nemohl přijít na to, jaká.

Když neusnul ani do pěti hodin do rána, rozhodl se, že nemá cenu se o to dál pokoušet. Přehodil si deku přes rameno a vyrazil na verandu. Třeba pošta přijde dřív, než strýc s tetou vstanou a on si stihne dopis vzít!

V předsíni zakopl o něco živého a rozplácl se jak široký tak dlouhý na zem. „Kurvafix!“ zaklel. „Ten blbec David zase zapomněl zavřít králíka do klece nebo co?!“ Hopsání mířící do kuchyně potvrdilo jeho domněnku.

Sesbíral se ze země a vylezl na verandu. Je tady pěkná kosa, pomyslil si, zachumlal se do deky, posadil se na botník a usnul jako špalek.

Probudily ho kroky strýce Mojmíra, který vyrážel jako každé nedělní ráno na krátkou zdravotní procházku. „Co tady děláš, kluku pitomá?“ vybafl na něj.

Garry byl tak rozespalý, že nedokázal lhát: „Čekám poštu…“

Strýc Mojmír si poklepal na čelo: „V neděli pošta nechodí!“ a vyběhl do mrazivého rána.

Intrikánské intermezzo

V nejvyšší věži hradu stála zachmuřená vousatá postava ve směšném cylindru. V ruce držela zmuchlaný papír. Opatrně ho narovnala a přečetla si ho… už po desáté. Potom papír roztrhala a po krátkém váhání snědla. Recyklovaný papír už není to, co býval, pomyslil si Nigrus Trumpál. Nedá se nic dělat, je čas na plán B, povzdechl si.

„Zavolejte mi sem Hybrida!“ houkl dolů na sekretářku.

„Je to moudré, pane? Minule když tady byl, málem zbořil celou kancelář. Kdybyste ho aspoň naučil, k čemu používat dveře!“ Sekretářce se myšlenka na setkání s přerostlým primitivem evidentně nezamlouvala.

Trumpál sešel po točitém schodišti do své pracovny a upřel na svou sekretářku nenávistný pohled. „Neplatím vás za to, abyste mi říkala, co je a co není moudré,“ sundal si černé brýle a do pohledu přidal trochu vrozené škodolibosti, „za to platím sebe. A dobře.“

Sekretářka nakvašeně odkráčela. Poté, co klapot jejích podpatků zanikl v dálce, profesor se usadil ve svém křesle a čekal. Než se myšlenkové pochody jeho sekretářky a Hybrida setkají na stejné vlně, má spoustu času na to, aby připravil rozvrhy pro příští rok a snědl ten kuřecí hamburger, který mu k obědu připravila profesorka K. F. C. McDonaldová. Vybalil hamburger z papírového obalu a zakousl se. Sakra, proč ta ženská musí tolik mastit, povzdychl si, copak nikdy neslyšela o zdravé stravě?

Dunění na školní chodbě ho vytrhlo z přemýšlení. Hybrid byl, zdá se, na cestě. Profesor odložil papíry s rozvrhy, schoval se pod stůl a čekal.

Ozval se zvuk, jako kdyby se do místnosti přiřítil pronásledovaný slon a neobtěžoval se otevřít dveře. Věta sekretářky ‚Hybrid je tady‘ byla v této situaci již nadbytečná.

„Dobrej den, profesore,“ zahlaholil Hybrid, „prej ste mě volal… hej, profesore, ste tady?“

Zpod stolu vykoukl směšný cylindr a promluvil: „J-j-jo, něco bych od tebe potřeboval, Hybride.“

„Teda pane profesore, vy jste snad kouzelník nebo co? Mluvící klobouk – to sem ještě v celinkym svym životě neviděl! Jak to děláte?“

„Ach bože, Hybride, ty jsi fakt pitomec!“ vysoukal se profesor s námahou zpod stolu.

„A jó, to jste vy, já vás v tom klobouku hned nepoznal!“

Profesor se na něj útrpně podíval: „K věci. Něco bych od tebe potřeboval…“

„Pro vás dycinky cokoliv,“ rozzářil se Hybrid.

„Svěřil bych ten úkol někomu inteligentnějšímu a spolehlivějšímu, bohužel ale povaha úkolu vyžaduje, aby ten, kdo ho vykonává, byl zároveň fyzicky zdatný a dokázal budit na první pohled strach, což mezi mými podřízenými značně zužuje výběr…“

„Teda profesore, vy ste fakt tak hrozně chytrej, že dokážete řikat takovýhle dlouhý souvětí a neztratíte se v něm. Já sem to pochopil jenom po to slovíčko někomu…“

Trumpál se v duchu proklel za svůj zlozvyk mluvit v dlouhých nesrozumitelných souvětích. Nebo přinejmenším za to, že tak mluvil s Hybridem. „Tak znova, Hybride,“ profesor si promnul klenbu nosu, který vypadal mnohokrát přeražený. U člověka, který při mariáši pravidelně vyvolával hospodské rvačky, to nemohlo nikoho překvapit.

„Tak znova, Hybride…Za prvé: vezmeš trabanta.“

„Svojeho nebo mám ňákej ukradnout? Teda pučit, jak vy řikáte…“

„Ukradni,“ rozhodl Trumpál. „Aby nás když tak nemohli vypátrat. Za druhé: Dojedeš s ním pro Garryho Pokera…“

Už si pro něj přišli

Strýc Mojmír odpoledne překvapil celou rodinu: „Změna plánu na příští týden! Ještě dneska večer vyrážíme na dovolenou! Sbalte si věci, Davide, sbal lyže, jedeme na hory!“

Teta Otýlie se na něj nechápavě podívala. Strýc k ní přistoupil a pošeptal jí: „Když zmizíme, ti šťouralové Garryho nenajdou a on prošvihne možnost dát si přihlášku… no víš kam…“

„Na tu obchodku?“

„Ne přece, na tu,“ strýc Mojmír ztišil hlas tak, jak to jen šlo, „karbanickou školu! A bude od toho pokoj. Na obchodku ho pak vezmou ve druhém kole.“

Odpolední cesta do Krkonoš se Garrymu vůbec nelíbila. Moc dobře si uvědomoval, že takhle nezjistí, co mu to chodí za tajemnou poštu. Jeho náladu ještě zhoršil vzhled chaty, na které se ubytovali. Vypadala, jako kdyby poslední stavební úpravy proběhly před tím, než byly objeveny základní zákony statiky, a poté se tady odehrávaly hlavní bojové operace obou světových válek. Nápis nad tím, co kdysi bývalo patrně recepcí, hlásal: Vítejte na Rysí boudě!

Podle všeho byly v chatě jedinými hosty. Protože přijeli pozdě navečer, brzy se uložili ke spánku. Garryho postel vydávala při sebemenším pohybu tak nepříjemné vrzavé zvuky, že Garry opět nemohl usnout. Za zvuků připomínajících nejhorší výkon opileckého houslového kvarteta sáhl na noční stolek pro mobil, schoval se pod peřinu a začal hrát hry. Přestože hýbal jenom prsty, postel stejně odmítala přestat vrzat.

Když ani po čtyřiceti pokusech nevyhrál ani jedny Srdce, hru vypnul. Podíval se na čas na displeji mobilu. 23:59. Tik-tak, pomyslel si, deset vteřin do půlnoci. Tik-tak. A má jen dvě kalorie, pět vteřin do půlnoci… čtyři… tři…dva… jedna.

Ozval se zvuk, jako kdyby se do místnosti přiřítil pronásledovaný slon a neobtěžoval se otevřít dveře. Věta ‚Hybrid je tady‘ by byla této situaci již nadbytečná, tedy alespoň pro čtenáře. Kdyby ji někdo vyslovil na místě, mohl by tím částečně osvětlit, co se děje, i když by tím asi nikoho neuklidnil.

„Jo, ŤUK-ŤUK, jsem zapomněl říct,“ ozval se hrom.

„Kdo jste?“ ozval se ustrašený hlas zpod peřiny v koutě, pod kterou šlo tušit pana a paní Drsoňovi. „A co tu chcete? Nemáme žádné cennosti!“

„Jo, asi bysem se měl představit. Jsem Hybrid, a pracuju jako ochranka ve škole karet v Polný… no a ve volnym čase tak trochu expery…mentální zahradník a hajnej…“

„To jste tady špatně,“ strýc Mojmír sám nevěděl, kde vzal tu odvahu a vystrčil půl hlavy zpod peřiny. Nebyl samozřejmě zas tak odvážný, aby vystrčil svoji hlavu, takže to vypadalo, že hlubokým hlasem promlouvá teta Otýlie: „S tím spolkem my nemáme nic společného a nechte nás na pokoji!“

Hybrid se posadil na Davidovu postel. Ten s jekotem z postele vystřelil a schoval se ve skříni. „Já tady taky nejsem… škyt… kvůlivá vám, hledám chlapce ménem…“

„Tady žádný chlapec není! Vypadněte!“ ozvalo se ze skříně.

Hybrid natáhl svou obrovskou ruku, vytáhl Davida ze skříně, surově s ním zatřásl a dýchl mu do obličeje tolik alkoholových výparů, že by to porazilo i koně. David omdlel a sesul se na zem.

„Nechte našeho chlapce na pokoji!“ promluvila peřina v koutě pištivým hlasem tety Otýlie.

Hybrid se tím nenechal vyrušit: „Hledám chlapce jménem Garry Poker! Je tady?“

„Není!“ promluvila opět peřina.

„Tady jsem,“ ozval se tichý hlásek pod postelí. Garry opatrně vykoukl: „Říkal jste škola karet?“

Hybrid se otočil, podíval se na Garryho, potom vytáhl z náprsní kapsy složený papír, prozkoumal je, rozevřel, otočil, podíval se na fotografii, která na něm byla, podíval se znovu na Garryho, znovu na fotografii… „Jo, vypadá to, že bys vážně mohl bejt Garry. Aspoň teda vypadáš ouplně jako von. Je tohle tvoje fotka?“ Hybrid otočil podobiznu ke Garrymu.

„To je moje fotka z páté třídy! Odkud ji máte?“

„To ti nemůžu říct, to je tajný. Teda aspoň pro ně,“ ukázal Hybrid na třesoucí se peřinu.

Garry se vysoukal zpod postele a posadil se na ni. Pokoušel se dát si dohromady události posledních 24 hodin. „Takže ona existuje nějaká škola karet?“

„Cože?!“ Hybrid se zlostně ohlédl tam, kde tušil manžele Drsoňovy. „Vy ste mu nic neřekli? Garry Poker, největší hrdina pro všechny karbaníky a von ani neví, že je… největší hrdina pro všechny karbaníky?!“

„Nechceme mít s tím spolkem nic společného!“

„A ten spolek nechce mít nic společnýho s takovejma moulama, jako jste vy, to vám tady můžu klidně vodpřisáhnout, jako že se menuju… “

„Hybrid?“ usmál se Garry.

„No vida, tak ten klučina mě zná!“ Hybridova jednoduchá mysl se zaradovala. „Garry, mám pro tebe dopis od profesora Trumpála, ředitele naší školy. Tam je všechno vysvětlený. Já bych ti to tak nepodal.“ Hmátnul do objemné brašny, odkud vytáhl šest lahví. Garry po bližším prozkoumání zjistil, že jedna láhev je prázdná a je v ní stočený dopis.[2] Co se nacházelo v ostatních lahvích, to si Garry domyslel z Hybridova dechu.

„Kdo je profesor Trumpál?“ otočil se Garry na Hybrida, zatímco z lahve lovil dopis. Situaci mu ztěžovaly zbytky původního obsahu lahve, které pálily jako vařící tabasco a Garry měl navíc pocit, že mu začínají rozleptávat kůži.

„Cože?!“ Hybrid se zlostně ohlédl tam, kde tušil manžele Drsoňovy, „Vy ste mu neřekli ani tohle? Nigrus Trumpál, nejlepší hráč mariáše, prší a kanasty na světě a Garry ani neví, že je…?!“

„Nejlepší hráč mariáše, prší a kanasty na světě?“

„No vidíš, Garry, jak seš chytrej, to je vidět, že seš opravdycinky z rodu Pokerů. Ouplně jako tvůj táta… no, byl to sice tak trochu hajzl a tak trošinku dost gambler – mě taky kolikrát vobral v hospodě o prachy – ale chytrej von byl, to von byl dycinky chytrej…“

„Proč bychom mu měli vykládat o nějakém starém plesnivém pomateném dědkovi!“ zaječela teta Otýlie.

Hybrid probodl peřinu zlostným pohledem. „NEBUDETE URÁŽET TOHO STARÝHO PITO… NIGRUSE TRUMPÁLA V MOJÍ PŘÍTOMNOSTI! Profesor Trumpál mi platí slušné peníze za to, abych každýmu, kdo ho bude urážet, rozbil držku!“

Garry už nevydržel bolest, kterou mu způsobovala Hybridova pálenka, a třískl s lahví o pelest postele. Láhev se rozbila a Garry popadl štos papírů, který se v ní ukrýval.

To není ono. Garry hodil papír mezi láhve a vzal další papír. Tohle už by mohlo být ono.  

„Hustý!“ vydechl Garry. „Takže já budu chodit na školu karbanu… to mi ho teda vyndej!“

Pan Drsoň se mezitím vzpamatoval z šoku, který zažil a vystrčil nad peřinu celou a svoji hlavu: „Garry nikam nepojede! Tuhle šaškárnu už nehodlám dál snášet. Vy se teď seberete a už se u nás nikdy neukážete!“

Hybrid si odkašlal, otočil se na pana Drsoně, naklonil se k němu a zašeptal: „Možná, že menší sumička by změnila váš názor…“

„Ko-ko-kolik?“ vykoktal ze sebe pan Drsoň. Věci se z jeho pohledu začaly měnit k lepšímu.

„Mám pověření od Nigruse Trumpála, abych vám předal tohle,“ Hybrid podal panu Drsoňovi nějaký papír, „jsou tam jeho podmínky a vejvar, kerej z toho budete mít“. Pan Drsoň papír převzal a zmizel pod peřinou. Chvíli se odtamtud ozývalo tlumené šuškání. Garry své adoptivní rodiče docela dobře znal, takže věděl, jak to dopadne.

Hlava pana Drsoně se opět vynořila: „Tak-tak my to teda… bereme. Od září do června bude v tý vaší… škole a o prázdninách u nás. Kdy dostaneme ty…,“ pan Drsoň se odmlčel a podíval se na Garryho, který se tvářil, že se ho rozhovor absolutně netýká, „pe-peníze?“

„Půlku vám dám teďka. Poslední tejden v srpnu pro Garryho přijedu a dostanete druhou půlku… hezky z ručky do ručky. Tak, teďkonc mi oba podepište tohle a první půlka je vaše.“

„Co to je?“ zeptal se Garryho strýc Mojmír a opatrně převzal od Hybrida nějaký formulář.

„Váš souhlas s tím, že Garry může nastoupit do naší školy,“ odpověděl Hybrid a podal panu Drsoňovi pero, „a je to neodvolatelný! Jestli se budete cukat…“ Hybrid větu nedořekl, jen významně křupl klouby na rukou.

Mojmír Drsoň s sebou cukl a načmáral na formulář svůj podpis. 

---

[1] Koho napadají další věci, které se tam dají naučit, doplní si sám.

[2] Může být láhev prázdná a zároveň v ní být stočený dopis?

---

Seznam kapitol 1. dílu:

1: Chlapec, který vyhrál*2: Chlapec, který vyhrál, je stále naživu*3: Let's go shopping*4: Vlak do Polné*5: Polná, město kartám zaslíbené*6: První týden ve škole*7: Půlnoční honička*8: Zápas*9: Koncert*10: Vánoce, Vánoce přicházejí*11: Alpské ostrohřbeté kuře Albert*12: Víkend na chatě*13: Horší než život*14: Muž, který vidí dvakrát